O NEROZPOZNANÉM ZRANĚNÍ

Buďme k sobě laskaví! Podobnými bonmoty se to v adventním čase na sociálních sítích jen hemží. Před pár dny na mě vyskočil na facebooku příspěvek jedné psycholožky, maminky tří dětí, jehož poselstvím měla být údajně právě výzva k laskavosti. Shodou okolností se příspěvek stal virálním a během jednoho dne ho viděl asi milion lidí. A reakce na něj měly většinou k laskavosti dost daleko, byť se jednalo o celkem nevinný popis autorčina zážitku. O co tam šlo?

Příspěvek autorka psala ve čtyři hodiny ráno, protože jí vzbudila vzpomínka na historku z předešlého dne a prý to "muselo ven". Sdílela v něm příběh, kdy byla s malou dcerou na vánočním tvoření a nějaké jiné dítě tam nelaskavě reagovalo v situaci, kdy její dcera vyráběla ozdobu na stromeček a "třpytky lítaly všude kolem". Chlapec řekl holčičce něco jako: Ježiš, dělej to nad tím, tys to jako nedělala ve škole nebo co? A maminka, ačkoli navenek nereagovala nijak, cítila že tato situace v ní vyvolala "šílenou zlost a vztek". 

Zbytek příspěvku byl pak o tom, jak je autorce líto, že jsou na sebe už i malý děti hnusný, jak se o ty své bojí, když budou narážet na "blbý kecy", namísto laskavosti a pochopení. A hlavně o tom, že si rodiče neuvědomují, že to, jak mluví doma, ovlivňuje, jak pak mluví jejich děti... Zakončila to provoláním k rodičům, že chování dítěte je z velké části jejich zásluha a žádostí, ať namísto zlosti příště volí laskavost.

Příspěvek vyvolal spoustu reakcí. Někteří nechápali, co na tom autorka řeší a označovali ji za přecitlivělou, další obhajovali chování chlapce, jiní poukazovali na to, že "to je život" a "ať si holka zvyká". Hodně komentářů bylo kritických a vyčítalo mamince, buď že nereagovala nebo že měla dceru sama usměrnit nebo že takhle vychovává "sněhový vločky". Spousta reakcí byla pak vyloženě útočná a narážela na nekompetentnost autorky jakožto matky, která se dcery nezastala nebo jí nevede k vymezení se nebo jí příliš "umetá cestičku". Taky dost lidí zpochybňovalo autorku jako psycholožku, když si neví rady, případně se z podobné situace "hroutí". Objevily se, samozřejmě, i podpůrné komentáře, ale takových bylo minimum. Naprostá většina reakcí zahrnovala nějaké negativní hodnocení, nevyžádané rady nebo agresi a měla potenciál vyvolat spíš hněv, bezmoc, lítost atp. než laskavost a pochopení... Co se tam tedy vlastně odehrálo "za slovy"?

Když odhlédneme od samotného příběhu, šlo tam zjevně především o emoce. A to primárně o emoce autorky příspěvku. A především pak o jejich vědomé resp. nevědomé prožívání. Pokud nás totiž nějaká situace emočně zasáhne, je potřeba mít na paměti, že ačkoli zdánlivě naše prožívání způsobila ta situace samotná, ve skutečnosti se vždycky všechno odehrává v nás - od našeho (selektivního) vnímání té situace, přes její interpretaci, až po její hodnocení. A naše vnitřní prožívání je jednak velmi omezené a jednak silně determinované našimi předchozími zkušenostmi. 

Možná jste už slyšeli o tzv. emocionálních triggerech neboli spouštěčích, což jsou taková pomyslná tlačítka v nás, po jejichž zmáčknutí dojde nevyhnutelně k silné emocionální odezvě. Takovým spouštěčem může být cokoli, co našemu mozku nějak připomene emočně nabitou minulou zkušenost. A pokud je tato zkušenost spojená s nějakým dětským emocionálním zraněním, pak reakce bývají nejen velmi silné, ale také extrémně nepříjemné a bolestivé. A jelikož máme přirozenou tendenci se bolestivým pocitům vyhýbat a utíkat před nimi, máme obvykle také celou řadu strategií a kompenzačních mechanismů, jak se těmto pocitům bránit. 

Ale ony nezmizí. Pokud se někde uvnitř skrývá neviděné emocionální zranění, v jehož důsledku zůstaly v nás nahromaděné a neprožité bolestné pocity, pak se tyto pocity budou stále projevovat a zhmotňovat v našem životě a v situacích, které prožíváme. A pokud je v nás například neviděný a neprožitý vztek, vzdor, smutek, lítost, bezmoc... pak to je přesně to, co se nám bude neustále ukazovat v mnoha různých podobách. Třeba v podobě dítěte, které bude jednat "nelaskavě" s naším dítětem nebo v podobě toho, že nám hlava jede natolik, že z toho nemůžeme spát nebo v podobě "nutnosti" napsat příspěvek, který byť naoko šíří dobro, je vlastně podprahově pasivně agresivní. A nebo třeba v podobě urážlivých, ponižujících a posměšných komentářů... 

A to nejzajímavější na tom celém je, že i když se zdá, že jak autorka, tak komentující, se bavili o něčem reálném, tak ten příběh se ve skutečnosti vlastně vůbec nestal. Kdybychom se zeptali toho kluka nebo té holčičky, nepochybně bychom slyšeli docela jiný příběh. Podobně jako kdybychom se ptali na názor všech komentujících, byly by to stovky různých příběhů. A stejně tak, cokoli, co vaše mysl teď předkládá v reakci na čtené vám, je zase váš příběh. A žádný z nich se nikdy neodehrál jinde než v hlavě. A žádný z nich není pravdivý, ani pravdivější než jiný. Žádný totiž především není skutečný. Je to jen příběh, pohádka. A zůstávat v rovině příběhu, diskutovat o něm nebo se donekonečna hádat, kdo má pravdu, je asi tak stejně užitečné jako posuzovat, jestli Karkulka byla jen naivní a důvěřivá nebo úplně blbá a jestli měla vlka radši sama přelstít nebo se s ním prostě vůbec nebavit.

Nicméně přesto se dá jakýkoli příběh, co nám mysl předkládá, perfektně využít. K sebepoznání. Je totiž vždycky dokonalým ztělesněním toho, co máme uvnitř. A pokud v nás nějaký příběh - ať už se jedná o "vnější" situaci nebo o fantazijní představu - vyvolává silnou emocionální reakci, pak se téměř vždycky jedná o aktivaci nějakého zranění. Zranění, které je nerozpoznané a odmítané. Zranění, pod jehož vlivem vždycky nevyhnutelně zraňujeme, protože zraněná já "musí" ubližovat - ať už druhým nebo sobě. Byť to většinou dělá nevědomě a často dokonce pod maskou tzv. dobrých úmyslů. Zraněné já ale nemůže být nikdy skutečně soucitné a laskavé. Zraněné já potřebuje nejdřív uvidět a přijmout své zranění. A bolestné pocity s ním spojené musí být rozpoznané a prožité.

Proto jediná smysluplná věc, co se dá dělat, je znovu a znovu obracet svou pozornost zvenku dovnitř. Přestat se dívat ven a hodnotit, co kdo jak dělá/nedělá nebo by dělat měl/neměl, ale věnovat pozornost svému vnitřnímu prožívání. Všímat si svých myšlenek, otevřít se svým pocitům a být k sobě pravdivý. A vydržet s tím, i když to bolí a i když to nabourává naše představy o sobě. Jedině tak můžeme uvidět svá nerozpoznaná zranění a porozumět jejich projevům, které nás provázejí třeba desítky let. A skrz pochopení, že druzí mají zase svá zranění, která je "nutí" k jejich jednání, se teprve můžeme stát skutečně soucitnými, potažmo laskavými.

Laskavost se totiž nedá naučit. Laskavost se v nás musí zrodit. A rodí se hlavně ze soucitu – se sebou i s druhými. A soucit pramení především z rozpoznávání vlastních zranění - tedy z pravdivého vnímání vlastní bolesti, namísto jejího projektování ven. Tam je potřeba začít.