Čaj s Terou

Nebuď oběť, buď tvůrce! Tenhle slogan z oblasti osobního rozvoje se v posledních letech často objevuje jak na sociálních sítích, tak na různých kurzech, seminářích a workshopech zaměřených na motivaci a koučování. Většinou jde ruku v ruce s výzvami k převzetí zodpovědnosti a dalšími hesly nabádajícími člověka vzít život do vlastních rukou.  V psychologii se zase mluví o tzv. mentalitě oběti, což je vzorec myšlení a chování, kdy člověk vnímá sám sebe jako někoho, komu se dějí špatné věci, které nemůže ovlivnit, a dlouhodobě v této roli setrvává. Tento pojem bývá pak často spojovaný také s tématem tzv. naučené bezmocnosti, což je psychologický jev, kdy se člověk "naučí", že nemá kontrolu nad nepříznivými situacemi a přestane se snažit je změnit, ačkoli by to už bylo reálné. A dalším souvisejícím moderním psychologickým konceptem je tzv. lokus kontroly, který popisuje, jak lidé vnímají příčiny událostí ve svém životě - zda věří, že věci ovlivňují oni sami (vnitřní lokus) a nebo ...

Prosim vás, lidi, nenechávejte si ty moje texty přežvejkat od umělý inteligence. A nebo si pak aspoň nemyslete, že víte, o čem píšu.  Popravdě mě nenapadlo, že to někdo dělá, dokud mi to jedna pani neřekla. Že prej jí to díky tomu konečně docvaklo.  To mě zaujalo. No, a tak sem to taky zkusila. A musim říct, že i když c hatGPT  jednotlivý myšlenky chytit dokázal a ty jeho významový halucinace byly docela zajímavý, tak celkově to fakt nesedí. Ale jako že vůbec.  Já vim, že sou ty pohádky dlouhý a těžký na pochopení. A někdy tam taky píšu věci, po kterejch člověku neni dvakrát dobře. Ale zatim každej, kdo si z toho dokázal pro sebe něco vzít, to prej čet pozorně a většinou i opakovaně. Takže jesi nemáte čas, tak to prostě nečtěte. Neni to povinná četba. Psala mi tuhle kámoška, že je to přesný a výborně napsaný. Všechny ty články. Takže svý čtenáře si to najde a nemusíte to bejt zrovna vy. A upřímně, ani si nemyslim, že váš život bude nějak extra ochuzenej, když minete ...

A hle - zrodil se virál ;-) Přesně touhle větou jsem okomentovala nedávno jeden příspěvek na facebooku, ačkoli v té chvíli měl jen několik komentářů a jeho obsah nebyl nijak kontroverzní, ani se nevěnoval žádnému společensky třaskavému tématu. Byla to taková lehce ironická úvaha, kde autor obhajoval vykání jakožto kultivovanější formu společenské komunikace a kriticky se vymezoval vůči automatickému a plošnému tykání. Nicméně já tušila, že to bude hit. A taky, že jo. Během jednoho dne nasbíral příspěvek tolik lajků a komentářů (v naprosté většině souhlasných), že se nad jeho dosahem možná sám autor podivuje dodneška. Ale mě to fakt vůbec nepřekvapilo. Podobná témata totiž my lidé přímo zbožňujeme, neboť se na jejich pozadí rozehrává jedna z nejoblíbenějších společenských her vůbec. Hra na osobní důležitost. Vykat či tykat? V komentářích se lidé předháněli v tom, sdělit světu, jak to vnímají a dělají právě oni. Kromě očekávatelného poukazování na respekt k věku či postavení se opakovaně...

Jsem Vodnář s ascendentem v Blížencích a descendentem ve Střelci. Jsem Projektor s mentální autoritou, na Inkarnačním kříži Neočekávaného, s otevřenou levou stranou a trajektorií následovníka. Jsem INFP/INTP, typ 5 s křídlem 4 se sedmičkovou fixací.  Jsem zvídavá, introspektivní, kreativní, empatická, přecitlivělá, skeptická, otevřená, uzavřená, filosofická, analytická, idealistická, inspirativní, pečující, svobodná, melancholická, kritická, propojující, autentická, odvážná i nejistá. Jsem žena. Jsem máma i dcera. Jsem manželka, sestra, sestřenice, neteř, snacha, teta. Byla jsem vnučkou a nejspíš budu i babičkou. Jsem badatelka, konzultantka, poradkyně, terapeutka, lektorka, spisovatelka, studentka i učitelka. Jsem hezká, nehezká, mladá, stará, tuctová, výjimečná, chytrá, naivní, sečtělá, omezená, bystrá, nechápavá, líná, pracovitá, přející, závistivá, milá, protivná, namyšlená i pokorná. Jsem... Jsem? Opravdu? Tenhle článek není o tom, kdo skutečně jsem - bez všech těchto přívlast...

Vím, že nic nevím. Tenhle slavný výrok připisovaný Sokratovi lze chápat jako vyjádření tak zvané epistemické pokory, která zahrnuje kromě sebereflexe také otevřenost, respekt a nedogmatičnost. Jednoduše řečeno je to tedy především schopnost uznat, že moje poznání je omezené a není nadřazené jinému poznání. A to je bezesporu postoj, který je nesmírně cenný nejen v jakémkoli vědním oboru, ale i v mezilidských vztazích. Uvědomování si omezenosti vlastních názorů a přesvědčení, spolu s otevřeností a ochotou naslouchat, je totiž základem harmonického spolubytí. V poslední době se často setkávám s příběhy partnerských neshod, zejména v oblasti výchovy a vzdělávání dětí. Většinou to bývá tak, že jeden z partnerů - obvykle žena - se ve svém přístupu k dětem posune směrem, který by ideálně vyžadoval podporu a změnu přístupu i od partnera. Ale to se nestane a namísto toho dochází ke stále častějším konfliktům. A v ženě tak postupně narůstají pocity nepochopení a odcizení, které vedou nakonec k p...

Buďme k sobě laskaví! Podobnými bonmoty se to v adventním čase na sociálních sítích jen hemží. Před pár dny na mě vyskočil na facebooku příspěvek jedné psycholožky, maminky tří dětí, jehož poselstvím měla být údajně právě výzva k laskavosti. Shodou okolností se příspěvek stal virálním a během jednoho dne ho viděl asi milion lidí. A reakce na něj měly většinou k laskavosti dost daleko, byť se jednalo o celkem nevinný popis autorčina zážitku. O co tam šlo? Příspěvek autorka psala ve čtyři hodiny ráno, protože jí vzbudila vzpomínka na historku z předešlého dne a prý to "muselo ven". Sdílela v něm příběh, kdy byla s malou dcerou na vánočním tvoření a nějaké jiné dítě tam nelaskavě reagovalo v situaci, kdy její dcera vyráběla ozdobu na stromeček a "třpytky lítaly všude kolem". Chlapec řekl holčičce něco jako: Ježiš, dělej to nad tím, tys to jako nedělala ve škole nebo co? A maminka, ačkoli navenek nereagovala nijak, cítila že tato situace v ní vyvolala "šílenou zlos...