O OBRÁCENÉ POZORNOSTI

Vím, že nic nevím. Tenhle slavný výrok připisovaný Sokratovi lze chápat jako vyjádření tak zvané epistemické pokory, která zahrnuje kromě sebereflexe také otevřenost, respekt a nedogmatičnost. Jednoduše řečeno je to tedy především schopnost uznat, že moje poznání je omezené a není nadřazené jinému poznání. A to je bezesporu postoj, který je nesmírně cenný nejen v jakémkoli vědním oboru, ale i v mezilidských vztazích. Uvědomování si omezenosti vlastních názorů a přesvědčení, spolu s otevřeností a ochotou naslouchat, je totiž základem harmonického spolubytí.

V poslední době se často setkávám s příběhy partnerských neshod, zejména v oblasti výchovy a vzdělávání dětí. Většinou to bývá tak, že jeden z partnerů - obvykle žena - se ve svém přístupu k dětem posune směrem, který by ideálně vyžadoval podporu a změnu přístupu i od partnera. Ale to se nestane a namísto toho dochází ke stále častějším konfliktům. A v ženě tak postupně narůstají pocity nepochopení a odcizení, které vedou nakonec k pochybnostem o vztahu samotném (a někdy i k rozchodu), což s sebou přináší další komplikace a situace se časem stává neúnosnou. Jedna žena to nazvala "hroznou temnotou"... 

Z mého pohledu se ale právě podobné situace můžou stát branou k vnitřnímu osvobození. Pokud je tedy dokážeme využít k za mě jediné smysluplné věci a tou je obrácení pozornosti zvenku - dovnitř. Od příběhu - k našemu prožívání. 

Ačkoli se totiž zdá, že jde v podobných případech především o hodnotový rozpor, ve skutečnosti je to spíš problém našich přesvědčení a zcela nereálných představ a očekávání. Přesvědčení o tom, co je dobré a správné, představ, že druzí vnímají svět stejně (nebo alespoň velmi podobně) jako my a očekávání nějakého konkrétního chování. Nicméně druzí mívají obvykle svá vlastní přesvědčení o dobru a správnosti, své vlastní vnímání a porozumění světu a jen výjimečně se chovají způsobem, který bychom si přáli. 

A tady začíná to, co jedna má klientka trefně nazvala "třením". Ke tření dochází tam, kde to drhne. Tedy tam, kde narážíme na odpor. Ale nejde primárně o odpor vnější, nýbrž o odpor vnitřní. O nepřijetí.

Neshody, názorové konfrontace, hodnotové odlišnosti a někdy i vědomé či nevědomé zraňování - to všechno se ve vztazích může (a nejspíš i bude) dít. Všichni jsme totiž uvnitř především zraněné děti, které mají svá nastavení a naprogramování, a je naprosto běžné a normální, že se různě střetáváme, otevíráme si vzájemně svá bolestná místa, reagujeme nepřiměřeně atd. To samo o sobě ale nepředstavuje žádný problém a ani to není nijak ohrožující pro láskyplný vztah. Problémem se to stává až ve chvíli, kdy odmítáme přijmout to, co je (ať už v tom zdánlivě vnějším světě nebo našem vnitřním) a vyrážíme do boje za svá přesvědčení o tom, jak by to být mělo. Jak by se druzí ne/měli chovat, co bychom měli či neměli cítit, co je správné atp.

Pokud je naše pozornost chycená v příběhu a zaměřená na nejrůznější představy a koncepty, bývá tam většinou i spousta utrpení. A náročné situace v této rovině obvykle nemají žádné uspokojivé řešení. Nicméně je možné rovinu příběhu opustit a začít obracet pozornost zvenku dovnitř. Od snahy o jeho rozklíčování, k našemu vnitřnímu prožívání. 

To, co se v našich životech odehrává, je totiž pouze odrazem toho, co máme uvnitř. Ne tak ve smyslu "tvorby", jak se traduje v různých ezoteoriích, ale prostě ve smyslu, že všechno, co vidíme "tam venku", jsme my. Respektive naše vnímání a interpretace, které jsou jednak velmi omezené a jednak silně determinované našimi zkušenostmi. A týká se to naprosto všeho, včetně nesouladu s partnerem, nechápavého okolí, povahy dětí, nejrůznějších přesvědčení o výchově atd. Nic z toho není takové, jak se nám to jeví, "samo o sobě", ale stává se to takovým v naší mysli. A velmi pravděpodobně jsou konstrukce naší mysli o tom, jak něco je, diametrálně odlišné od konstrukcí jiné mysli, protože každý mozek, stejně jako i životní příběh, je naprosto jedinečný. A ve své hlavě je každý z nás hrdinou svého příběhu - obvykle kladným - takže se jeví, že ti druzí jsou ti nechápaví, omezení, odtažití, zlí, sobečtí... Nicméně při obrácení pozornosti je možné nahlédnout, že to my sami jsme je do těchto rolí "zakleli".

A co tedy, namísto snahy o nalezení řešení, je možné v náročných situacích dělat? Jak obrátit svou pozornost? V podstatě jde opravdu čistě o přesměrovávání pozornosti zvenku dovnitř a umožnění plného projevení všeho, co je. Jakkoli to totiž je, tak to prostě je a jinak to být nemůže. Včetně všech pocitů, myšlenek i tendencí k určitému způsobu jednání (u všech zúčastněných). A děje se to takto samo - právě vlivem našich nastavení a naprogramování. Což neznamená, že se to nemůže změnit, ale i případná změna se děje spontánně. A tím, co tu změnu umožňuje, je právě plné a pravdivé vnímání toho, co je. Respektive tedy pozorné všímání si toho, co se odehrává v nás, v reakci na svět venku.

Občas, když se o tomto způsobu vnímání bavím s lidmi, připadá jim to až příliš obyčejné a jednoduché. Někdy taky mívají pocit, že je to způsob, jak omlouvat "toxické" chování druhých. A vůbec nejčastější námitkou bývá, že zůstávat u čistého vnímání toho, co se ve mně děje, přece nestačí. Něco jako - ok, tak teda vím, že všechno je moje vnímání a interpretace, budu si všímat, co prožívám - ale co pak dál? Co s tím?

Na to mám jedinou odpověď: zkuste to a uvidíte, co se stane. Zkuste si v každé situaci, kdy je vaše pozornost automaticky vytahovaná ven - k hodnocení, vytváření domněnek a rozvíjení příběhu mysli - vzpomenout na sebe a svoje prožívání. Co se teď ve mně děje? Jak mi je? Co ta situace dělá se mnou? Co cítím v těle? Co mi běží hlavou? Jaké interpretace mi mysl k tomu nabízí? Všimněte si toho a... nechte to být. Nejspíš se v řadě situací, kdy se vám podaří obrátit pozornost dovnitř, vyvalí i spousta bolesti. Nelekejte se. I to je to, co je. Není potřeba s tím nic dělat. Není potřeba to nijak zpracovávat nebo čistit. Nemusíte nic pochopit ani přijmout. Nemusíte nic zahojit ani uzdravit. Je potřeba to jenom opravdu vidět. Tak si to nechte ukázat. A nechte to být. 

A když se to nebude dařit a vaše pozornost se ztratí v příběhu mysli, zkoušejte to znovu a znovu. Kdykoli si všimnete hlasu ve své hlavě, jste z toho venku. Bez ohledu na to, co ten hlas říká a co to řečené s vámi dělá, jakmile je to uvědomované, už není možné tomu stoprocentně uvěřit. A každé takové zastavení, všimnutí si a vystoupení z příběhu, napomůže dalšímu zastavení. Postupem času to bude stále snadnější. A jednoho dne si třeba uvědomíte, že i když vaše mysl chrlí pořád ty samé blbosti, už tam není nikdo, kdo by je bral vážně nebo je rozvíjel. A nebo si všimnete, že na partnerovu výtku nereagujete automaticky agresí ani potřebou se bránit, ale jste hned pozorností u sebe a u toho, co to dělá s vámi. A stále častěji tak budete spíš pozorným svědkem svého života než jeho nevědomým aktérem.

A možná pak zjistíte, že jste uvěřili spoustě nesmyslů, pod jejichž vlivem jednáte. Možná najednou uvidíte druhé v úplně jiném světle. A třeba se ve vás otevře i prostor skutečného soucitu se sebou i s druhými a objevíte zcela nový rozměr porozumění. Porozumění, kde nejde o to, že víte, co si druhý myslí a co cítí a souhlasíte s ním (nebo alespoň máte pro něj pochopení). Jde o porozumění, kdy naopak jasně a zřetelně vnímáte, že nikdy neuvidíte svět očima druhého. A vnímáte i tření, ke kterému dochází a bolest, kterou to ve vás aktivuje. A přesto s ním zůstáváte - v lásce, otevřenosti a respektu k jinakosti...

Je těžké slovy popsat, jak diametrálně odlišný způsob vnímání je, když zmizí ztotožnění s příběhy mysli. Když se postoj "vím, že nic nevím" stane vaší přirozeností a umožní vám vrátit se k dětskému údivu nad rozmanitostí života. Když najednou víte, že vaše přesvědčení o tom, co se kolem vás děje, jaký kdo je a co proč dělá, není nezpochybnitelný fakt. A když tohle "vědění" (pokud není jen rozumové, ale je skutečně bytostně prožívané) způsobí, že se všechny koncepty a všechny "pravdy" začnou postupně rozpadat... 

V každém případě tu při obrácené pozornosti najednou není partner, který mi nerozumí a ubližuje. A není tu ani dítě, které trpí nebo trpět bude. A není tu nic k rozklíčování ani k vyřešení. Jsem tu jen já se svými myšlenkami a bolestnými pocity... A s tím už se dá žít :)