O OBRÁCENÉ POZORNOSTI

Vím, že nic nevím. Tenhle slavný výrok připisovaný Sokratovi lze chápat jako vyjádření tak zvané epistemické pokory, která zahrnuje kromě sebereflexe také otevřenost, respekt a nedogmatičnost. Jednoduše řečeno je to tedy především schopnost uznat, že moje poznání je omezené a není nadřazené jinému poznání. A to je bezesporu postoj, který je nesmírně cenný nejen v jakémkoli vědním oboru, ale i v mezilidských vztazích. Uvědomování si omezenosti vlastních názorů a přesvědčení, spolu s otevřeností a ochotou naslouchat, je totiž základem harmonického spolubytí.

V poslední době se často setkávám s příběhy partnerských neshod, zejména v oblasti výchovy a vzdělávání dětí. Většinou to bývá tak, že jeden z partnerů - obvykle žena - se ve svém přístupu k dětem posune směrem, který by ideálně vyžadoval podporu a změnu přístupu i od partnera. Ale to se nestane a namísto toho dochází ke stále častějším konfliktům. A v ženě tak postupně narůstají pocity nepochopení a odcizení, které vedou nakonec k pochybnostem o vztahu samotném (a někdy i k rozchodu), což s sebou přináší další komplikace a situace se časem stává neúnosnou. Jedna žena to nazvala "hroznou temnotou"... 

Z mého pohledu se ale právě podobné situace můžou stát branou k vnitřnímu osvobození. Pokud je tedy dokážeme využít k za mě jediné smysluplné věci a tou je obrácení pozornosti zvenku - dovnitř. Od příběhu - k našemu prožívání. Ačkoli se totiž zdá, že jde v podobných případech především o hodnotový rozpor, ve skutečnosti je to spíš problém našich přesvědčení a zcela nereálných představ a očekávání. Přesvědčení o tom, co je dobré a správné, představ, že druzí vnímají svět stejně (nebo alespoň velmi podobně) jako my a očekávání nějakého konkrétního chování. Nicméně druzí mívají obvykle svá vlastní přesvědčení o dobru a správnosti, své vlastní vnímání a porozumění světu a jen výjimečně se chovají způsobem, který bychom si přáli. A tady začíná to, co jedna má klientka trefně nazvala "třením". Ke tření dochází tam, kde to drhne. Tedy tam, kde narážíme na odpor. Ale nejde primárně o odpor vnější, nýbrž o odpor vnitřní. O nepřijetí.

Neshody, názorové konfrontace, hodnotové odlišnosti a někdy i vědomé či nevědomé zraňování - to všechno se v partnerství může (a nejspíš i bude) dít. Všichni jsme totiž uvnitř především zraněné děti, které mají svá nastavení a naprogramování, a je naprosto běžné a normální, že se různě střetáváme, otevíráme si vzájemně svá bolestná místa, reagujeme nepřiměřeně atd. To samo o sobě ale nepředstavuje žádný problém a ani to není nijak ohrožující pro láskyplný vztah. Problémem se to stává až ve chvíli, kdy odmítáme přijmout to, co je (ať už v tom zdánlivě vnějším světě nebo našem vnitřním) a vyrážíme do boje za svá přesvědčení o tom, jak by to být mělo. Jak by se druzí ne/měli chovat, co bychom měli či neměli cítit, co je správné atp.

Pokud je naše pozornost chycená v příběhu a zaměřená na nejrůznější představy a koncepty, bývá tam většinou i spousta utrpení. A náročné situace v této rovině obvykle nemají žádné uspokojivé řešení. Nicméně je možné rovinu příběhu opustit a začít obracet pozornost zvenku dovnitř. Od snahy o jeho rozklíčování, k našemu vnitřnímu prožívání. To, co se v našich životech odehrává, je totiž pouze odrazem toho, co máme uvnitř. Ne tak ve smyslu "tvorby", jak se traduje v různých ezoteoriích, ale prostě ve smyslu, že všechno, co vidíme "tam venku", jsme my. Respektive naše vnímání a interpretace, které jsou jednak velmi omezené a jednak silně determinované našimi zkušenostmi. A týká se to naprosto všeho, včetně nesouladu s partnerem, nechápavého okolí, povahy dětí, nejrůznějších přesvědčení o výchově atd. Nic z toho není takové, jak se nám to jeví, "samo o sobě", ale stává se to takovým v naší mysli. A velmi pravděpodobně jsou konstrukce naší mysli o tom, jak něco je, diametrálně odlišné od konstrukcí jiné mysli, protože každý mozek, stejně jako i životní příběh, je naprosto jedinečný. A ve své hlavě je každý z nás hrdinou svého příběhu - obvykle kladným - takže se jeví, že ti druzí jsou ti nechápaví, omezení, odtažití, zlí, sobečtí... Nicméně při obrácení pozornosti je možné nahlédnout, že to my sami jsme je do těchto rolí "zakleli".

A co tedy, namísto snahy o nalezení řešení, je možné v náročných situacích dělat? Jak obrátit svou pozornost? V podstatě jde opravdu čistě o přesměrovávání pozornosti zvenku dovnitř a umožnění plného projevení všeho, co je. Jakkoli to totiž je, tak to prostě je a jinak to být nemůže. Včetně všech pocitů, myšlenek i tendencí k určitému způsobu jednání (u všech zúčastněných). A děje se to takto samo - právě vlivem našich nastavení a naprogramování. Což neznamená, že se to nemůže změnit, ale i případná změna se děje spontánně. A tím, co tu změnu umožňuje, je právě plné a pravdivé vnímání toho, co je. Respektive tedy pozorné všímání si toho, co se odehrává v nás, v reakci na svět venku.

Občas, když se o tomto způsobu vnímání bavím s lidmi, připadá jim to až příliš obyčejné a jednoduché. Někdy taky mívají pocit, že je to způsob, jak omlouvat "toxické" chování druhých. A vůbec nejčastější námitkou bývá, že zůstávat u čistého vnímání toho, co se ve mně děje, přece nestačí. Něco jako - ok, tak teda vím, že všechno je moje vnímání a interpretace, budu si všímat, co prožívám - ale co pak dál? Co s tím?

Na to mám jedinou odpověď: zkuste to a uvidíte, co se stane. Zkuste si v každé situaci, kdy je vaše pozornost automaticky vytahovaná ven - k hodnocení, vytváření domněnek a rozvíjení příběhu mysli - vzpomenout na sebe a svoje prožívání. Co se teď ve mně děje? Jak mi je? Co ta situace dělá se mnou? Co cítím v těle? Co mi běží hlavou? Jaké interpretace mi mysl k tomu nabízí? Všimněte si toho a... nechte to být. Nejspíš se v řadě situací, kdy se vám podaří obrátit pozornost dovnitř, vyvalí i spousta bolesti. Nelekejte se. I to je to, co je. Není potřeba s tím nic dělat. Není potřeba to nijak zpracovávat nebo čistit. Nemusíte nic pochopit ani přijmout. Nemusíte nic zahojit ani uzdravit. Je potřeba to jenom vidět. Tak si to nechte ukázat. A nechte to být. 

A když se to nebude dařit a vaše pozornost se ztratí v příběhu mysli, zkoušejte to znovu a znovu. Kdykoli si všimnete hlasu ve své hlavě, jste z toho venku. Bez ohledu na to, co ten hlas říká a co to řečené s vámi dělá, jakmile je to uvědomované, už není možné tomu stoprocentně uvěřit. A každé takové zastavení, všimnutí si a vystoupení z příběhu, napomůže dalšímu zastavení. Postupem času to bude stále snadnější. A jednoho dne si třeba uvědomíte, že i když vaše mysl chrlí pořád ty samé blbosti, už tam není nikdo, kdo by je bral vážně nebo je rozvíjel. A nebo si všimnete, že na partnerovu výtku nereagujete automaticky agresí ani potřebou se bránit, ale jste hned pozorností u sebe a u toho, co to dělá s vámi. A stále častěji tak budete spíš pozorným svědkem svého života než jeho nevědomým aktérem.

A možná pak zjistíte, že jste uvěřili spoustě nesmyslů, pod jejichž vlivem jednáte. Možná najednou uvidíte druhé v úplně jiném světle. A třeba se ve vás otevře i prostor skutečného soucitu se sebou i s druhými a objevíte zcela nový rozměr porozumění. Porozumění, kde nejde o to, že víte, co si druhý myslí a co cítí a souhlasíte s ním (nebo alespoň máte pro něj pochopení). Jde o porozumění, kdy naopak jasně a zřetelně vnímáte, že nikdy neuvidíte svět očima druhého. A vnímáte i tření, ke kterému dochází a bolest, kterou to ve vás aktivuje. A přesto s ním zůstáváte - v lásce, otevřenosti a respektu k jinakosti...

Je těžké slovy popsat, jak diametrálně odlišný způsob vnímání je, když zmizí ztotožnění s příběhy mysli. Když se postoj "vím, že nic nevím" stane vaší přirozeností a umožní vám vrátit se k dětskému údivu nad rozmanitostí života. Když najednou víte, že vaše přesvědčení o tom, co se kolem vás děje, jaký kdo je a co proč dělá, není nezpochybnitelný fakt. A když tohle "vědění" (pokud není jen rozumové, ale je skutečně bytostně prožívané) způsobí, že se všechny koncepty a všechny "pravdy" začnou postupně rozpadat... 

V každém případě tu při obrácené pozornosti najednou není partner, který mi nerozumí a ubližuje. A není tu ani dítě, které trpí nebo trpět bude. A není tu nic k rozklíčování ani k vyřešení. Jsem tu jen já se svými myšlenkami a bolestnými pocity... A s tím už se dá žít :)