O PRAVDĚ PRAVDOUCÍ

Přísahám, že budu mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Tato slova běžně zaznívají v soudní síni, ačkoli jejich význam není možné ve skutečnosti naplnit. Nejen proto, že lidská paměť nefunguje jako záznamník reality, ale také proto, že samotný pojem "pravda" není zdaleka tak jednoznačný, jak si obvykle intuitivně představujeme. 

Filozofická otázka "Co je pravda?" patří k nejzákladnějším a zároveň nejobtížnějším otázkám lidského myšlení vůbec. Klade na nás nárok, kterému lidská mysl nemůže plně dostát, protože odpověď na ni by vyžadovala překročení hranic jazyka i vlastního poznání. 

Jakékoli lidské poznání totiž nevzniká ve vzduchoprázdnu. Nejen, že je vždycky zasazené do konkrétní historické epochy a kulturně-sociálního kontextu, ale zároveň je podmíněné biologickou a kognitivní výbavou člověka. A v neposlední řadě je také formované jazykem a jazykově-logickými limity samotného myšlení. Veškeré poznání je tedy určené a vymezené jednak zvenčí (dějinami, kulturou, jazykem...) a jednak zevnitř (tělem, mozkem a samotnou strukturou myšlení).

V běžném životě si obvykle pravdu představujeme prostě jako shodu výpovědi se skutečností. Nicméně představa, že je možné postavit vedle sebe výrok a realitu a posoudit jejich shodnost, vychází z předpokladu, že jsou od sebe oddělené a že můžeme nahlížet realitu bez subjektivního vnímání. 

Ve skutečnosti ale nikdo nemá přímý přístup k realitě jaká je "sama o sobě". (Dokonce nemůžeme ani s absolutní jistotou tvrdit, že nějaká realita "tam venku" doopravdy existuje, ale to by byla zas jiná pohádka...) Veškeré naše poznání je nevyhnutelně perspektivní, protože ke skutečnosti nikdy nepřistupujeme přímo. Poznáváme ji prostřednictvím svých smyslů a skrz pojmové a interpretační rámce, které ji zároveň spoluutvářejí. A to všechno nás od reality vzdaluje mnohem víc, než si myslíme.

Nejspíš znáte nějaké optické klamy nebo jiné smyslové iluze. Vznikají proto, že mozek nevnímá fyzikální realitu přímo, ale vytváří její model na základě smyslových vjemů, předchozích zkušeností, kontextu a zjednodušujících pravidel. Díky tomu je naše vnímání sice rychlé a efektivní, ale ne moc přesné.

Podle neurovědy mozek funguje především na principu tzv. prediktivního zpracování, tedy jako takový systém předpovědí. Realitu pasivně nepřijímá, ale aktivně interpretuje a rekonstruuje. A samotné vnímání je tak výsledkem neustálého dialogu mezi očekáváním a tím, co se děje. Mozek tedy není pouhým pozorovatelem světa, ale je jeho spoluautorem.

A podobně funguje i paměť. Není přesným záznamem reality, ale dynamickým procesem kódování, ukládání a rekonstrukce informací. A samotné vzpomínky navíc nejsou neměnné. Naopak, při každém jejich vybavení se stávají dočasně tvárnými a můžou být pozměněné, než se znovu uloží. Tento proces (tzv. rekonsolidace paměti) je tedy takovou aktualizací, kdy může dojít ke změně obsahu, významu nebo emočního náboje dané vzpomínky. Díky tomu vznikají také tzv. falešné vzpomínky, což jsou velmi přesvědčivé vzpomínky na události, které se vůbec nestaly nebo se staly jinak, než si je pamatujeme. 

Mozek také ve velké míře využívá tzv. implicitní paměť, což je součást dlouhodobé paměti, která funguje nevědomě a podílí se na vzniku automatických vzorců reakcí a chování na základě opakovaných zkušeností. 

Její součástí jsou mimo jiné tzv. jádrová přesvědčení, což jsou hluboce zakořeněné představy o světě, o druhých i o nás samotných, které se formují převážně v dětství jako adaptace na rané vztahové zkušenosti. Tato přesvědčení fungují jako takové naše základní nastavení, přes které automaticky filtrujeme realitu. Nejsou uložená jako konkrétní vzpomínky, ale jako automatické způsoby vnímání, prožívání a reagování a jsou často zcela neuvědomovaná. 

Naše každodenní zkušenost světa je tedy utvářena nejen aktuálními smyslovými vjemy, ale zároveň naším tělesným stavem, očekáváními, emocemi, minulými zkušenostmi, potřebami, osobními přesvědčeními atd. A to, co vnímáme, je neustále ovlivňováno také naší pozorností, mírou stresu a únavy, nastavením nervového systému, sociálním a kulturním kontextem, jazykem a naučenými vzorci.

Rozhodně tedy můžeme s jistotou hovořit o tom, že žijeme v interpretované realitě. Nevidíme svět takový, jaký je, ale takový, jak ho filtruje naše mysl. (Respektive přesnější by bylo používat termín tělo/mysl). To, co vnímáme, není objektivní obraz světa, ale aktivní konstrukce na základě mnoha vlivů. A pokud se snažíme o poznání a porozumění tomu, co vidíme "tam venku", nikdy nepoznáváme skutečnou vnější realitu. Poznáváme pouze způsob, jakým naše mysl svět interpretuje. 

A pokud je každá naše zkušenost výrazně ovlivněná vším výše jmenovaným, pak také každá výpověď o této zkušenosti je mnohem víc výpovědí o nás samotných, než o realitě jako takové. To vysvětluje, proč dva lidé mohou být svědky stejné události a přesto ji popsat velmi odlišně, aniž by jeden nebo druhý lhal.

Nedávno jsem poslouchala epizodu jednoho psychologického podcastu, ve které vystupovala žena, která mluvila o svém dětství s narcistickou matkou a nyní se sama profesně věnuje tématu narcismu, toxických vztahů a traumatu. A pod rozhovorem se mezi záplavou podpůrných zpráv, podobných příběhů a vlny agrese vůči tyranům, objevil komentář od ženy, která údajně byla blízkou přítelkyní této rodiny. Psala v něm, že mnoho věcí se stalo jinak, než jak je v rozhovoru popsáno a zastávala se také matky, která prý jakožto samoživitelka "dělala, co mohla".

Autorka komentáře byla pak v diskusi - vcelku očekávatelně - obviněná ze stranění agresorce, ze lži a prakticky nikdo nebral její komentář vážně. Oproti tomu příběh z rozhovoru byl v naprosté většině komentářů zcela nezpochybňovaný a přijímaný zkrátka jako věrný popis reality. Jak je to možné?

Tady se dostávám ke dvěma psychologickým pojmům, které úzce souvisí s tématem pravdy. Prvním je tzv. kognitivní disonance. To je velmi nepříjemný stav, kdy má člověk najednou víc protichůdných myšlenek, postojů nebo hodnot. Je to stav vnitřního konfliktu, který vyvolává značné psychické napětí, protože je v rozporu s hlubokou psychologickou potřebou vnitřní konzistence. A proto máme přirozený sklon co nejrychleji z tohoto stavu uniknout.

A tady obvykle přichází na scénu tzv. konfirmační zkreslení, což je tendence vyhledávat informace, kterým už věříme a všechny ostatní ignorovat nebo zlehčovat.  Konfirmační zkreslení je způsob, jak mozek přirozeně reaguje na kognitivní disonanci, protože změna názoru je psychologicky mnohem náročnější proces. Proto pokud například posloucháme rozhovor s někým, jehož sdělení vyhodnotíme jako pravdivá, automaticky vyhledáváme argumenty, které jeho tvrzení podporují a zpochybňujeme nebo odmítáme ty, které by ho mohly vyvracet. 

A to se děje o to spíš, když navíc cítíme příslušnost ke skupině, která sdílí stejné postoje. (V uvedeném případě třeba ke skupině obětí narcistů a manipulátorů.) Konfirmační zkreslení tak hraje zásadní roli nejen v individuálním uvažování, ale i v polarizaci názorů ve společnosti, protože posiluje tendenci uzavírat se do informačních bublin, kde se naše přesvědčení neustále utvrzují.

Konfirmační zkreslení je jedním z nejznámějších tzv. kognitivních biasů - tedy systematických chyb v racionálním myšlení. Nicméně je jich daleko víc. A nejde vůbec o nějaké občasné náhodné omyly, ale o běžné a předvídatelné tendence vyplývající ze snahy mozku zjednodušit složitou realitu. Jsou vedlejším účinkem mentálních zkratek a typicky významně ovlivňují naše vnímání reality, pozornost, paměť, interpretaci informací, úsudek, rozhodování, hodnocení lidí a situací, vytváření názorů i naše reakce.

Snaha dobrat se pravdy tedy zdaleka není jen proces intelektuální, ale také proces psychologický a sociální. Touha poznávat bývá často v rozporu s emocemi, potřebou stability, kognitivním komfortem, identitou nebo pocitem sounáležitosti. A také je do velké míry ovlivněná zkresleními, kterým není prakticky možné se vyhnout.

Je tedy celkem jasné, že hledat pravdu v jakýchkoli názorech a přesvědčeních či v příbězích, které si vyprávíme - ať už vzájemně nebo jen ve svých hlavách - je jen rozvíjením iluzí a ne skutečnou cestou k pravdě. 

To, čemu říkáme "pravda" je prostě úhel pohledu, který jsme označili za platný nebo dočasná shoda mezi omezenými perspektivami. Je to fixovaná interpretace, která se zatím nerozpadla pod tlakem dalších zkušeností. Interpretace, která se udržuje ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že je zatím dostatečně funkční, sdílená nebo psychicky únosná.

A není tu možnost úniku. Žádný bod, ze kterého by bylo možné nahlížet skutečnou pravdu. Vše jsou jen perspektivy. (Byť některé z nich si občas na chvíli status pravdy vynutí.) Neexistuje pohled odnikud, jen nespočet pohledů odněkud. A nejsou to dokonce ani různé úhly pohledu na pravdu, neboť každý z nás si vytváří svou vlastní verzi toho, co existuje. Osm miliard perspektiv, osm miliard světů. 

V tomto světle se pak zcela vytrácí smysluplnost jakýchkoli dohadů o tom, kdo má pravdu. Pravdu totiž nelze mít. A veškeré spory o pravdu jsou jen usilováním o převahu jednoho příběhu nad druhým, ne přístupem k nějaké konečné skutečnosti. (Ve chvíli, kdy do hry vstupují mocenské prostředky, se navíc rozehrávají hry, které s pravdou nemají vůbec nic společného. Ale o tom zas v jiné pohádce.)

Právě představa, že je možné vědět, jak věci skutečně jsou - tedy "mít pravdu" - je tím, co nás od pravdy paradoxně nejvíc vzdaluje. Neochvějná víra, dogmatičnost a uzavřenost jsou tou největší překážkou poznání. A je úplně jedno, jestli věříte odborným závěrům založeným na vědeckém konsenzu nebo třeba konspiračním teoriím a zda své názory a postoje zakládáte na sledování mainstreamových nebo alternativních médií. Žádná pravda v tomto smyslu není. Je jen to, co je a to se nedá pojmově uchopit.

Možná namítnete, že i já ve svých textech přeci formuluji nějaká svá přesvědčení jako pravdy. A taky mluvím (byť anonymně) o jiných lidech a různě jejich jednání hodnotím jako bych věděla, jak to skutečně mají. Upřímně, já vím, že nic nevím. (Ve skutečnosti tady totiž nikdo nic neví - bez ohledu na počet titulů nebo lajků.) Nicméně zkušenost být člověkem je mimo jiné o formulování vlastních pravd. 

Velmi ale záleží na tom, nakolik je pak člověk s těmito pravdami ztotožněný. Nikdy bych si netroufla tvrdit, že skutečně vím, co někdo druhý prožívá. Příklady, které uvádím, používám jen jako odrazové můstky k myšlenkám, které chci sdílet. Nevím, jak to ti lidé mají doopravdy. To nemůže vědět nikdo - a mnohdy dokonce ani oni sami. Nicméně je možné díky obrácené pozornosti poznávat své vlastní reakce na příběhy druhých. A využívat tak cizí příběhy jednak k sebepoznání a jednak k rozvíjení schopnosti porozumění. A tříbit a formulovat díky nim své vlastní vidění a tím zase potenciálně obohacovat druhé. Bez nároku na úplnost. Bez nároku na pravdu.

Samotná orientace na pravdu a snaha o pochopení principů života, je ovšem nepochybně jednou z nejsmysluplnějších věcí, kterými je možné se zabývat. Ne proto, že bychom pravdu mohli skutečně poznat, ale proto, že tato orientace nám umožňuje širší úhel pohledu na to, co je. Každý krok tímto směrem nám ukazuje souvislosti, které nám dříve unikaly a proměňuje způsob našeho chápání. Smyslem tu není dosažení nějakého cíle, ale samotný proces neustálého rozšiřování perspektivy a prohlubování porozumění.

Orientace na pravdu tedy vyžaduje především otevřenost. Prostor pro skutečné poznání totiž vzniká ve vědomí vlastní omezenosti. Nevyrůstá z potvrzování jistot, ale právě ze setkávání s tím, co je rozbíjí. Každá perspektiva obsahuje něco, co nelze nalézt nikde jinde. Každý člověk přichází se zkušeností, která je nenahraditelná. A čím víc těchto zkušeností dokážeme pojmout, tím méně samozřejmý a zároveň bohatší se stává náš vlastní obraz světa.

Veškeré naše zkušenosti vždycky budou filtrované a ovlivňované a bude probíhat i jejich třídění a hodnocení na základě našeho nastavení. Nicméně díky rozšířené perspektivě můžeme začít prozkoumávat právě toto nastavení - své vzorce, přesvědčení, obrany i neviděná zranění. 

Rozšiřování obzorů tak není primárně cestou k poznání světa, ale především cestou k poznání sebe sama. (Koneckonců, jak jsem nastínila výše, i poznávání světa je ve skutečnosti především poznáváním sebe sama). Nicméně právě sebepoznání otevírá prostor pro hlubší pochopení druhých, protože i když je každý člověk jedinečný, principy lidského prožívání jsou velmi podobné. A právě uvědomování si vlastních omezení nám umožňuje vnímat nejen to, co je zjevné, ale také to, co je "za tím". Teprve tehdy je možné začít rozeznávat například bolest skrytou za ubližováním. Nebo třeba uvidět za lhaním malého dítěte jeho strach...

Není to tedy pravda pravdoucí, co můžeme při rozšířené perspektivě nalézt. Spíš nacházíme porozumění, respekt, přijetí, soucit a lásku. A možná právě v těchto kvalitách spočívá to nejhlubší, co lze při hledání pravdy objevit.

Pokud bych tedy měla navrhnout jedno doporučení, kterého je možné se držet, touží-li člověk po poznání a po pravdě, pak by to bylo toto: Nevěřte ničemu, ale naslouchejte všemu. A nepřestávejte se ptát. Všechno je odpověď, na níž je těžké najít otázku.