O ROLI OBĚTI

Nebuď oběť, buď tvůrce! Tenhle slogan z oblasti osobního rozvoje se v posledních letech často objevuje jak na sociálních sítích, tak na různých kurzech, seminářích a workshopech zaměřených na motivaci a koučování. Většinou jde ruku v ruce s výzvami k převzetí zodpovědnosti a dalšími hesly nabádajícími člověka vzít život do vlastních rukou. 

V psychologii se zase mluví o tzv. mentalitě oběti, což je vzorec myšlení a chování, kdy člověk vnímá sám sebe jako někoho, komu se dějí špatné věci, které nemůže ovlivnit, a dlouhodobě v této roli setrvává. Tento pojem bývá pak často spojovaný také s tématem tzv. naučené bezmocnosti, což je psychologický jev, kdy se člověk "naučí", že nemá kontrolu nad nepříznivými situacemi a přestane se snažit je změnit, ačkoli by to už bylo reálné. A dalším souvisejícím moderním psychologickým konceptem je tzv. lokus kontroly, který popisuje, jak lidé vnímají příčiny událostí ve svém životě - zda věří, že věci ovlivňují oni sami (vnitřní lokus) a nebo vliv přisuzují vnějším okolnostem (vnější lokus). 

V neposlední řadě rovněž ve veřejném prostoru aktuálně velmi rezonuje téma tzv. resilience, neboli psychické odolnosti, jakožto schopnosti zvládat zátěž, stres, krize nebo selhání a umění se z nich zotavit, případně dokonce díky nim posílit.

Většina podobných konceptů nicméně na pozadí s sebou nese také nevyjádřené morální poselství. Skrytý předpoklad, který prakticky nikdy nebývá zpochybňovaný. Oběť je špatná, tvůrce dobrý. Jako by tu na jedné straně stála síla, aktivita a úspěch oproti slabosti, pasivitě a selhání na straně druhé. A toto hodnocení se pak promítá nejen do vytváření hierarchie a vzniku nadřazenosti (my - tvůrci reality - versus ti, co zůstávají v roli oběti), ale především přirozeně vede k nahrazení pochopení soudícím pohledem.

Nebýt obětí totiž v tomto kontextu neznamená jen začít se svým životem něco dělat, ale zahrnuje také implicitní sdělení, že pokud se nám to nedaří, je to naše chyba. Nedostatečná snaha, negativní myšlení a nebo prostě setrvávání ve špatném nastavení - to je to, oč tu (zdánlivě) běží. Představa, že všichni jsme tvůrci vlastní reality, připisuje utrpení osobnímu selhání a legitimizuje nedostatek empatie. A to se pak nenápadně propisuje nejen do toho, jak se vztahujeme k druhým, ale také do toho, jak zacházíme sami se sebou.

Ačkoli se v posledních letech prosazuje ve společnosti tzv. trauma-informovaný přístup, i to přináší v tomto ohledu napětí. Trauma má být pojmenované, ale nesmí člověka definovat. Cílem je integrace zkušenosti a následná změna. A tak, přestože je trauma více uznávané, prostor "být obětí" se spíše zmenšuje.

Nedávno jedna poměrně známá psycholožka uveřejnila na facebooku takový provokativní příspěvek (manifest k MDŽ), ve kterém popsala svojí dávnou zkušenost se sexuálním nátlakem během stopování. Odmítla v něm běžný obraz oběti znásilnění jako ublížené traumatizované chudinky a zdůraznila, že ji tato zkušenost nijak nepoznamenala (jeden náhodnej pinďour tuhle moc neměl) a že větší vliv na její vztah k sexualitě měly pohrobky puritánské morálky a stud. A vyzdvihla tam také svobodu a divokost (stály by i za deset znásilnění) a vzdor vůči společenským očekáváním (stáváme se courama) jako součást osobního uzdravování a síly. 

Mohlo by se zdát, že podobný rebelský přístup a jednoznačné vymezení se vůči roli oběti, je něčím výjimečným. Ve skutečnosti je to ale vlastně docela běžný způsob, jak zacházíme s vlastním prožíváním. (Byť zdaleka ne každý má potřebu takhle expresivní a konfrontační sebeprezentace.) Jako by tu existoval určitý ideál vnitřní síly - představa člověka, který je odolný, autonomní a nenechá se poznamenat tím, co se mu stalo. Někdo, kdo i těžké zkušenosti dokáže přetavit v osobní růst. 

Být obětí je pro mnoho lidí natolik nepřijatelné, že vůbec nepřipouští, že tuto roli mají ve svém repertoáru. Ani lidé, kteří ji z pohledu druhých hrají bravurně, totiž sami sebe obvykle nevnímají a nedefinují jako oběť. Bytostné přesvědčení o "zlém světě tam venku" nebo o vlastní smůle není totéž, co rozpoznání vnitřní oběti. Naopak, jde vlastně o nevědomé maskování této role, podobně jako při manifestaci osobní síly. A zároveň i lidé, kteří u sebe sklon k prožívání oběti zaznamenali, se často snaží s touto tendencí bojovat.

Není tedy podstatné, zda tuto roli navenek hrajeme či nehrajeme, ale to, že ji vnitřně odmítáme. A odmítání role oběti se může objevovat také napříč velmi odlišnými životními zkušenostmi, bez ohledu na jejich závažnost. Někdy vychází z obranných mechanismů nervového systému, jindy z naučených interpretačních schémat. Výsledkem je ale stejný fenomén: strategie odmítání prožitku oběti. 

Z mého pohledu může být ale právě vnitřní připuštění a následně plné prožití této role velmi léčivým procesem na cestě sebepoznání. A možná dokonce jedním z nejdůležitějších. Vnitřní odmítání role oběti je totiž především odmítáním vlastní zranitelnosti. Ve společenském diskursu tu vstupuje do hry již zmiňovaná slabost, pasivita a selhání. V osobní rovině jsou však ty důvody ještě mnohem hlubší. 

Bezmoc, frustrace, strach, stud, smutek, křivda, osamělost, ponížení, hněv, zmatek, vina... To všechno jsou emoce, které se běžné pojí s rolí oběti a jejichž vědomé prožívání je natolik nepříjemné, že máme tendenci je prostě přeskočit a rychle je nahradit výkladem reality. Jakýmkoli. Nemožnost zůstat u syrového prožitku bolestných pocitů nás nutí ho překládat do příběhu, díky kterému se zkušenost stává uchopitelnou a vysvětlitelnou. Tyto emoce jsou ale projevy psychického zranění. A zranění, dokud není rozpoznané, nezmizí. Pouze mění podobu do jiných forem prožívání a chování. 

Role oběti není identita. Je to brána skrz kterou musí projít zranění, abychom se od něj mohli osvobodit. Bez fáze role oběti prakticky nemůže dojít k jeho zpracování. Pokud si totiž v sobě neseme dlouhodobě nějaké zranění, pak je na něj nevyhnutelně nabalený i nějaký myšlenkový rámec ve smyslu: stalo se mi něco, co mě zasáhlo. Tedy někdo nebo něco mi ublížilo. To jest: jsem oběť. A před tím se nedá utéct. Naopak, čím víc se nevědomě o útěk z této role snažíme, tím víc v ní zůstáváme uvěznění.

Vnitřní oběť nevzniká slabostí, ale nedokončeným procesem. Emoční stavy, které nebyly plně prožité a integrované se promítají do naší interpretace reality a opakovaně ji utvářejí zevnitř. Nenápadně ovlivňují naše reakce, očekávání i to, jak čteme chování druhých. Proto se nám opakují podobné situace, které v nás aktivují podobné emoce a myšlenky. Můžeme si své prožitky racionalizovat a třeba mít i pochopení pro jednání druhých, ale neprožité pocity ublížení se přesto budou zhmotňovat a prosakovat do našich vztahů v podobě podrážděnosti, zloby či hořkosti, což může následně vést ke konfliktům.

Na druhou stranu právě vztahové konflikty lze perfektně využít k rozpoznání role oběti v našem prožívání. Hrajeme-li totiž nevědomě tuto roli, pak se téměř jistě v našich vztazích objevuje dynamika, které se v psychologii říká dramatický trojúhelník. To je model mezilidských vztahů, který popisuje tři typické role - agresora, oběť a zachránce - do kterých lidé nevědomě vstupují a v průběhu interakce mezi nimi přecházejí. Vzájemná dynamika těchto rolí udržuje konflikt - agresor tlačí, oběť se brání a zachránce zasahuje "pomocí". A někdy může být snazší všimnout si, když jsme zrovna v roli agresora nebo zachránce a skrz jejich identifikaci pak můžeme postupně objevit i svou vnitřní oběť. 

Také je možné začít vnímat způsoby, jakými utíkáme před náročnými emočními stavy. Popření, racionalizace, obviňování sebe i druhých, únik do rozptýlení nebo návykového chování, perfekcionismus, potřeba kontroly nebo stažení se či emoční otupění. I za nimi můžeme zahlédnout přítomnost naší vnitřní oběti a uvidět, v jak moc zakletém zámku mysli žijeme, když nevědomě tuto roli v sobě potlačujeme či popíráme.

Cílem je rozpoznat roli oběti ve svém prožívání a dokonale ji prozkoumat, ne se s ní ztotožňovat. Když zahlédneme svou vnitřní oběť, stačí se zastavit, všimnout si tendence utíkat od emocí k příběhu a tentokrát zůstat pozorovatelem. A podívat se pořádně zblízka na všechny myšlenky a pocity, které jsou s vnitřní obětí spojené. Cesta ven vede přes prožitek, ne přes pochopení. Je tedy třeba jen vnímat, co se v nás skutečně odehrává a zůstat s tím v pravdivém kontaktu - bez potřeby to měnit. Tím se otevírá možnost integrovat zkušenost oběti do vědomého sebepojetí a přestat realitu filtrovat skrz stará zranění.

Díky setkání s vnitřní obětí se pak také mohou přirozeně rozpouštět koncepty jako oběť/pachatel nebo koncept zodpovědnosti a viny. Ačkoli to setkání může být navenek tiché, uvnitř totiž můžeme nechat vyvstat i veškerý potlačený hněv a všechny nenávistné myšlenky. A neleknout se a prohlédnout si je zpříma. A to je přesně ten moment, kdy začínáme chápat, že viník i oběť jsou jen role konstruované myslí jako součást prožívání jednoho a téhož procesu. A ztotožnění s jakýmkoli příběhem se tak začíná samovolně rozpadat.

Ve skutečnosti tu není žádná oběť ani pachatel. A není tu vina ani zodpovědnost - protože není žádný tvůrce. Je jenom dění. Dění, co vyvstává buď z nerozpoznaných zranění, nebo z přítomnosti. To první je vždycky bolestné, to druhé přirozeně láskyplné.