O OSOBNÍ DŮLEŽITOSTI

A hle - zrodil se virál ;-) Přesně touhle větou jsem okomentovala nedávno jeden příspěvek na facebooku, ačkoli v té chvíli měl jen několik komentářů a jeho obsah nebyl nijak kontroverzní, ani se nevěnoval žádnému společensky třaskavému tématu. Byla to taková lehce ironická úvaha, kde autor obhajoval vykání jakožto kultivovanější formu společenské komunikace a kriticky se vymezoval vůči automatickému a plošnému tykání. Nicméně já tušila, že to bude hit. A taky, že jo. Během jednoho dne nasbíral příspěvek tolik lajků a komentářů (v naprosté většině souhlasných), že se nad jeho dosahem možná sám autor podivuje dodneška. Ale mě to fakt vůbec nepřekvapilo. Podobná témata totiž my lidé přímo zbožňujeme, neboť se na jejich pozadí rozehrává jedna z nejoblíbenějších společenských her vůbec. Hra na osobní důležitost.

Vykat či tykat? V komentářích se lidé předháněli v tom, sdělit světu, jak to vnímají a dělají právě oni. Kromě očekávatelného poukazování na respekt k věku či postavení se opakovaně objevovala také nostalgie po minulosti a tradičních hodnotách. Velmi časté bylo rovněž téma osobních hranic a sociální distance, obzvlášť pak s důrazem na to, kdo s kým takzvaně "pásl husy" nebo komentováním rozdílnosti spojení "ty vole" a "vy vole". Obecně právě kritika přílišné familiárnosti byla vůbec nejčastějším obsahem komentářů. Řada lidí hodnotila tykání od cizích lidí jako nevhodné, neomalené, bezohledné, arogantní, drzé, povýšené, vulgární nebo urážlivé, případně přispěla do diskuse kritikou všeobecné nevychovanosti. A v mnoha příspěvcích byla pak - právě v kontrastu k úpadku společenského chování - vyzdvihovaná a opěvovaná zdvořilost, úcta a respekt...

Tento text není obhajobou ani kritikou žádné z forem oslovování. (Ačkoli mně osobně je prakticky v jakékoli sociální interakci milejší tykání.) Snažím se spíš poukázat na to, co se odehrává za slovy a co nemusí být na první pohled zřejmé. To, že téma vykání versus tykání je úzce spojené s tématem osobní důležitosti, pravděpodobně nikoho nepřekvapí. Koneckonců historicky vykání vzniklo jako prostředek k projevení úcty a uznání vyššího postavení druhého člověka. Formální oslovení vyjadřovalo potvrzení společenské hierarchie a udržovalo odstup mezi lidmi s nižším a vyšším sociálním statusem. Nicméně to, jak moc se téma osobní důležitosti promítá i do situací, kdy je vykání hlavně nástrojem jazykové zdvořilosti, už zas tak zjevné není. Ale i tady se to děje. A nejen tady a nejen v souvislosti s oslovováním.

Hra na osobní důležitost se rozehrává všude - v práci, ve školách, v rodinách, v politice, ve sportu, v kultuře, ve vědě, v nejrůznějších komunitách, na sociálních sítích... V každém prostředí má trochu jiná pravidla, ale její podstata zůstává stejná. Jde v ní o chování, kterým člověk usiluje o potvrzení vlastní výjimečnosti a hodnoty v očích druhých. Je to univerzální sociální dynamika, která ukazuje, jak hluboce je naše chování propojené s potřebou uznání a postavením ve skupině. Je to nevyhlášená, skrytá soutěž. Soutěž o pozornost, o sociální status a především pak o to, kdo je důležitější. 

V této hře jde tedy zejména o neustálé skryté poměřování. Vztahování se k druhým - skrz určování míry významnosti - proměňuje setkávání lidí na nenápadné řazení na stupnici. Za slovy a úsměvy se skrývá soustavné tiché porovnávání - kdo je víc a kdo míň. 

Poměřovat se je možné téměř v čemkoli. Peníze, majetek, kariéra, postavení, vzdělání, inteligence, vzhled, fyzická kondice, popularita, životní styl, zkušenosti... To všechno se může stát prostředkem k porovnávání osobní důležitosti. A velmi často se hraje také o morální, názorovou či duchovní nadřazenost. 

Každopádně hra na osobní důležitost obvykle probíhá nevědomě. Je to mentální návyk. Mysl má přirozenou tendenci hodnotit sebe sama ve vztahu k jiným lidem. Mozek automaticky posuzuje, jak si stojíme ve srovnání s ostatními. A od toho, zda se v něčem vnímáme "výš" nebo "níž", se odvíjí náš pocit vlastní hodnoty. A pokud je tento pocit nedostatečný, pak jsme podvědomě "nuceni" k jednání, které by ho zvýšilo. 

Nevědomé hraní této hry tedy znamená především to, že reagujeme zcela automaticky a neuvědomujeme si, že naše myšlenky, emoce a následně i jednání jsou ovlivňovány (resp. řízeny) potřebou potvrzovat nebo zvyšovat vlastní důležitost. A v zásadě je jedno, jestli se porovnáváme s někým v našich očích "lepším" nebo "horším" a zda tedy v rámci emoční reakce vznikne v nás pocit nadřazenosti, méněcennosti, ohrožení, závisti nebo třeba pýchy. Všechny tyto pocity totiž vycházejí ve skutečnosti ze stejného místa vnitřní nejistoty a hlavně nás všechny "nutí" k nějakému kompenzačnímu chování. Prostě hra je tak jako tak rozehraná...

A není to dobrá hra. (Dokonce bychom ji spolu s mocenskými hrami našli u zrodu toho, co nazýváme zlem, ale to je zas jiná pohádka...) Samotná účast v této hře nicméně nesouvisí s morálkou - není tedy špatná sama o sobě. Snaha posilovat vlastní identitu a sociální postavení je totiž přirozená a instinktivní. Cílem hry na osobní důležitost je především chránit význam svého "já" - jak v očích druhých, tak i pro sebe sama. "Já" chce být uznávané, chce mít pravdu, chce být lepší. A tyto touhy jsou nejen společenské, ale mají biologický a evoluční základ. Je to jeden z přirozených mechanismů přežití. Takže z psychologického hlediska se jedná především o univerzální strategii, jak udržet stabilitu a integritu svého "já". 

Touha po osobní důležitosti totiž vždycky maskuje vnitřní nejistotu. Pocity méněcennosti, strach z odmítnutí, potřeba potvrzení - to je to, co nás podvědomě žene do hledání nejrůznějších strategií, kterými se snažíme skrývat vlastní slabost a kontrolovat, jak nás vnímají ostatní. Nicméně tyto strategie často spotřebovávají většinu naší životní energie a nepřinášejí světu nic dobrého. A proto má smysl tuto neviditelnou hru začít odhalovat, přestože - nebo možná právě proto, že - přirozené tendenci ji hrát se prakticky nedá vyhnout.

Pokud víme, že tato hra existuje, můžeme ji nejen začít rozpoznávat v pozadí sociálních interakcí, ale hlavně si všimnout, kdy do ní sami vstupujeme. A pozornost obrácená k vnitřnímu prožívání umožňuje vidět, jak různé spouštěče aktivují náš pocit nedostatečnosti a k jakému typu myšlení a jednání nás následně tento pocit vede. A postupně lze dokonce roli nevědomého hráče zcela opustit a namísto automatické účasti ve hře začít vnímat a prozkoumávat svůj nedostatečný pocit vlastní hodnoty přímo. A to může být velkým přínosem jak pro nás samotné, tak také zejména pro společnost jako celek.

Vymanit se ze hry na osobní důležitost znamená především upustit od sebestředného a manipulativního chování. Nicméně to nelze nijak udělat - to se prostě musí stát. A tím, co umožňuje, aby se to stalo, je hlavně samotné rozpoznání tohoto chování u sebe. Dokud jsme totiž hráči, tak to obvykle vůbec nevidíme. Naopak, velmi často dokonce zaměňujeme povýšenost za ušlechtilost, morální nadřazenost za charakter nebo odtažitost za velikost. 

To koneckonců krásně ilustruje i příklad příspěvku, o kterém jsem psala na začátku, ve kterém autor přirovnával tykání ke "čtvrté cenové" a ženy, kterým někdo automaticky tyká, ke "starým prostitutkám". A podobná přirovnání se táhla jako červená nit i většinou komentářů hlasitě volajících po zdvořilosti, úctě a respektu... Jak je možné, že samotná deklarace určité morální pozice často prakticky znemožňuje všimnout si vlastního selhání v té samé oblasti? Z mého pohledu je to právě díky nevědomé účasti ve hře na osobní důležitost, jejímž hlavním cílem je vyhnout se konfrontaci s pocitem vlastní nedostatečnosti.

Setkání s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty je ovšem ve skutečnosti jeden z nejhlubších momentů sebepoznání. Ocitnout se tváří v tvář obrazu sebe sama, který neodpovídá našim ideálům nebo představám, může být velmi bolestivé a narušit pocit identity a bezpečí. Zraněné já tu najednou stojí zcela odhalené. Nicméně právě tady se otevírá cesta k opravdovému sebepřijetí, nezávislému na hodnocení zvenčí. 

Paradoxně to není pocit osobní důležitosti, který nám přináší skutečné sebevědomí, ale naopak přijetí naší obyčejnosti. Jen skrze setkání s vlastní zranitelností se můžeme stát celistvými, autentickými a svobodnými. A teprve tehdy jsme schopni být tu i pro druhé - skutečně přítomní, vnímaví a otevření, bez potřeby je měnit, řídit či manipulovat.