O ZAKLETÉM ZÁMKU MYSLI

Jsem Vodnář s ascendentem v Blížencích a descendentem ve Střelci. Jsem Projektor s mentální autoritou, na Inkarnačním kříži Neočekávaného, s otevřenou levou stranou a trajektorií následovníka. Jsem INFP/INTP, typ 5 s křídlem 4 se sedmičkovou fixací. Jsem zvídavá, introspektivní, kreativní, empatická, přecitlivělá, skeptická, otevřená, uzavřená, filosofická, analytická, idealistická, inspirativní, pečující, svobodná, melancholická, kritická, propojující, autentická, odvážná i nejistá. Jsem žena. Jsem máma i dcera. Jsem manželka, sestra, sestřenice, neteř, snacha, teta. Byla jsem vnučkou a nejspíš budu i babičkou. Jsem badatelka, konzultantka, poradkyně, terapeutka, lektorka, spisovatelka, studentka i učitelka. Jsem hezká, nehezká, mladá, stará, tuctová, výjimečná, chytrá, naivní, sečtělá, omezená, bystrá, nechápavá, líná, pracovitá, přející, závistivá, milá, protivná, namyšlená i pokorná. Jsem... Jsem? Opravdu?

Tenhle článek není o tom, kdo skutečně jsem - bez všech těchto přívlastků. Nebudeme tedy pátrat po tom, kdo je ten, kdo si podobné otázky klade ani rozvíjet populární duchovní představu Vědomí, které si povídá samo se sebou. To by byla docela jiná pohádka... Dneska je to o rolích, které hrajeme v každodenním životě a hlavně o rolích, které přisuzujeme druhým. A o zakletém zámku naší mysli, ve kterém se můžeme ocitnout, pokud se s těmito rolemi ztotožníme.

Pravděpodobně už jste se setkali s psychologickým, resp. sociologickým pojmem "nálepkování" (labeling). Jde o proces, při kterém je člověku přisouzeno nějaké zjednodušující označení (nálepka), které následně ovlivňuje, jak je vnímaný ostatními i sám sebou a často také formuje jeho chování, očekávání a sociální postavení. Nálepkovat je možné prakticky cokoli, co společnost hodnotí a posuzuje podle nějakých norem, takže se může týkat vlastností, chování, sociálních rolí, statusu, diagnóz, typologií osobnosti, negativních označení atd. S teorií nálepkování se můžeme setkat hlavně v odborných studiích (případně v populárně naučných článcích) zejména z oblasti výchovy a pedagogiky, psychologie nebo kriminologie. Určitě to ale není téma, kterým bychom se nějak zabývali a přemýšleli o něm ve vztahu k našemu každodennímu životu. A tak nám může snadno uniknout, že ve skutečnosti se s tímto tématem v širším pojetí potkáváme prakticky neustále a že je možná jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících dynamiku mezilidských vztahů i naše prožívání.

Nedávno jsem se na facebooku přimotala k diskusi maminek, která se točila kolem vyčerpání z péče o malé děti a zároveň se dotýkala i typologie podle tzv. Human Designu. (Pokud nevíte, co je HD, tak velmi zjednodušeně je to metoda sebepoznání a osobního rozvoje, která pomáhá pochopit naše vrozené kvality a ideální způsob fungování. Na základě data, času a místa narození se generuje tzv. mapa, která ukazuje, jak jsme energeticky nastavení a poskytuje řadu dalších informací o nás). Osobně jsem se tím nikdy hlouběji nezabývala, takže o tom nic moc nevím, ale překvapilo mě, jak těžké může být soužití s dětmi - generátory nebo kolik problémů vám může přinést do života například když jste projektor a váš partner manifestující generátor. A co teprve, když se nikdy nezačnete HD zabývat. To pak nejenže prakticky skoro jistě nežijete podle své strategie a autority, ale dokonce můžete žít celý život v tzv. podmíněnosti. Připomnělo mi to diskuse rodičů, kteří se rozhodli při řešení problémů s dětmi využít typologii MBTI, kterou u nás v posledních letech velmi zpopularizovala jedna psycholožka. "Tak co ta tvoje INFP, pořád tolik F?" "Jo, jo, nejdřív emoce, pak realita. A to její N... furt vymýšlí příběhy místo úkolů." "To máš ještě dobrý, ale vem si, že já jsem INTJ a Honzík ESFP. To se fakt někdy nedá..." 

Když čtete nebo posloucháte podobné rozhovory nezaujatě a bez příslušnosti ke skupině, je vám celkem jasné, že je to zábava. (Je to jako když se vaše pubertální děti baví jazykem, kterému rozumíte sotva z poloviny, ale neznepokojuje vás to, protože prostě víte, že to jednak patří k věku a jednak je to pro ně neutuchajícím zdrojem zábavy.) Akorát, že tady to není legrace. Pokud se totiž jakýkoli koncept pro nás stane "pravdou", ztrácíme schopnost vnímat svět, sebe i druhé bez filtru tohoto konceptu. V podobných případech pak nejen že automaticky neustále všechny a všechno škatulkujeme v souladu s daným konceptem, ale hlavně interpretujeme jak své prožívání, tak i chování druhých podle těchto škatulek. A nejen interpretujeme, ale i očekáváme a naše myšlení se stává velmi stereotypním. A nakonec postupně zcela zapomeneme na to, že jsme to my sami, kdo přidělil sobě a druhým ty role, které pak odehráváme. A tak se ocitáme v jakémsi zakletém zámku, kde se vztahová dynamika stala velice rigidní a ze kterého (zdánlivě) není cesta ven.

Pokud jste fanouškem podobných typologií a máte pocit jako bych vám chtěla hodit hračky do kanálu, ujišťuji vás, že tak to není. Neříkám, že jsou podobné koncepty špatné ani to, že svět nefunguje tak, jak popisují. Z mého pohledu je každý koncept v určitém smyslu platný. Ale žádný není - a ze své podstaty ani nemůže být - pravdivý. Koncept je představa. Mentální obraz. Je to tedy především vždycky "hra mysli". Není to skutečné. Ale může to být super zábava. A může to být přínosné a užitečné, pokud nás to vede třeba k větší vnímavosti vůči svému tělu nebo k respektu k jinakosti. Ale ve chvíli, kdy jsme něčemu uvěřili a kdy se to pro nás stalo "pravdou", začínáme žít v zakletém zámku...

A teď přijde to nejdůležitější. O nějaké typologie osobnosti tady vlastně vůbec nejde. Jen se na nich dá krásně ilustrovat, jak je to absurdní, když nějaký koncept převálcuje vnímání. (Což lze uvidět jen pokud v tom sami "nejedete". Pokud ano, můžete sledovat, jak silné pocity může podobný text vyvolat a kolik nálepek na mojí adresu už zvládla mysl vygenerovat.) Každopádně ten princip je úplně stejný i u tak obyčejných věcí jako je přesvědčení, že náš partner, rodič, dítě, šéf... je takový nebo makový. Nebo u sociálních rolí. Cokoli, co je možné onálepkovat třeba tak, jak jsem to udělala v prvním odstavci, se může stát pomyslnou škatulkou. Potažmo rolí, do které můžeme někoho (nebo sebe) zaklít. Každá z těchto kategorií totiž představuje v hlavě každého člověka takový minikoncept. Mentální reprezentaci reality. Zjednodušený, strukturovaný model. Ale rozhodně to není objektivní pravda a ani to o nikom a o ničem nic nevypovídá. Koncept je myšlenka. Respektive systém myšlenek vztahující se k určitému tématu. Není to skutečnost. A přesto se běžně děje, že na to zapomínáme a automaticky přidělujeme svým myšlenkám štempl platnosti. A šup, ani se nenadějeme a žijeme v zakletém zámku. 

Jenže co teď, když zámek je zakletý a vysvoboditel nepřichází? Začněme tím, že je nutné se zastavit. A při obrácené pozornosti si všimnout - hle myšlenka. To pro začátek úplně stačí. Je totiž docela běžný kognitivní zvyk, že bereme své myšlenky jako samozřejmé a automaticky jim připisujeme pravdivost či důležitost. Ale ve skutečnosti jde jen o mentální konstrukce. A právě to je možné uvidět.

Samozřejmě, že hodnocení a škatulkování se v mysli bude odehrávat dál. Pokud nejste buddhistický mnich, který tráví hodiny denně v tiché meditaci -  ideálně v klášteře odříznutý od světského života - pak je to v podstatě nevyhnutelné. Je to běžný způsob, jak si mozek organizuje informace o světě, který je jinak extrémně složitý a při otevřeném vnímání naprosto zahlcující. Mysl kategorizuje a kategorizovat bude. Dělá to hlavně za účelem ochrany a přežití. Nicméně zároveň za to platíme nemalou daň v podobě zkreslování reality, ignorování odlišností, vzniku předsudků a slepoty k novým informacím. A tomu se prakticky nedá vyhnout. Ale lze si toho všimnout.

Vůbec tedy netvrdím, že je nutné snažit se nehodnotit nebo usilovat například o pozitivní vnímání. Naprosto stačí všimnout si mezery mezi myšlenkou a ztotožněním se s ní. Je úplně jedno, co - o kom a o čem - nám mysl vypráví. Dokud jí neuvěříme.

Zkusím to ilustrovat na úplně banálním příkladu. Představte si třeba situaci, kdy řidič v autě před vámi v připojovacím pruhu na dálnici téměř zastaví a mysl automaticky vygeneruje: to je debil. A nebo, když vám moderátorka fb skupiny dá na měsíc ban za sdílení názoru, který se jí nelíbí a při pokusu o diskusi si zablokuje váš profil. Kráva. No a? Je to jen slovo. Myšlenka. Tohle mysl prostě dělá... Ale je to až ztotožnění se s ní, které "donutí" vaše ruce mlátit zběsile do klaksonu, případně do klávesnice při psaní nenávistné zprávy. A to se dít nemusí, pokud si té myšlenky všimnete.

Samozřejmě, ve chvíli, kdy jste uvěřili, že jakožto projektor nemáte nikdy dostatek vlastní energie a váš partner - manifestující generátor - nemá pochopení pro vaši pomalost, je to o něco těžší. Ono úplně stačí, když třeba "víte", že jste líná, dítě bordelář, máma toxická a partner odtažitý. I to může být celkem slušně zakletý zámek. Ale jsou i mnohem horší zakletí: Musím být perfektní. Hlavně nebýt na obtíž. Musím to vydržet. Nesmím udělat chybu. Musím být silná. Odpočinek je luxus. Nejsem dost dobrá. Musím si to zasloužit. Mám trauma. Musím odpustit. Je to moje vina... Nicméně i tady je možné se zastavit a uvidět, jak se hra mysli rozehrává...

A možná, když se vám podobné zastavení povede, zahlédnete tam i ten letmý dotek vlastního neviděného zranění, na který mysl ve skutečnosti reagovala. A možná se ve vás na chvíli zrodí i soucit s druhými a jejich neviděnými zraněními. A třeba nakonec zjistíte, že není nutné čekat na vysvobození, protože ten zámek nikdy ve skutečnosti zakletý nebyl.