O DOBRU A ZLU

A který z nich vyhraje? Ten, kterého krmíš. Tahle myšlenka pochází ze známého podobenství O dvou vlcích, kde vlci představují metaforu dobra a zla v člověku. A zní to moudře. Jenže co když to tak jednoduché není? Co když člověk nejen nemůže jednoduše rozhodnout, kterého vlka bude krmit, ale dokonce většinou ani nedokáže rozeznat jednoho od druhého?

Představa dvou vlků totiž předpokládá něco, co vůbec není tak samozřejmé, jak se může na první pohled zdát. Předpokládá člověka, který stojí někde mezi nimi, oba je vidí, dokáže dokonale rozpoznat jejich pravou povahu a pak se svobodně rozhodnout, kterému dá potravu. Pokud jste četli některé mé další pohádky, pak asi tušíte, že tohle není představa, se kterou bych se dokázala ztotožnit.

Naše jednání totiž vzniká především z něčeho, co už v nás je nějakým způsobem přítomné. A to "něco" je takovým mixem našich zkušeností, vzpomínek, vztahových vzorců, strachů, zranění, potřeb, hodnot, přesvědčení, postojů, očekávání, představ o sobě i o světě, návyků, automatických reakcí, pocitů a tužeb. A vyrůstá to z kořenů, které vznikly dávno předtím, než jsme vůbec byli schopní přemýšlet o tom, jací chceme být. A navíc je tento zdroj našeho jednání často zcela neuvědomovaný. 

A tak můžeme mít třeba pocit, že jednáme s čistými úmysly a přitom jsme ve skutečnosti podvědomě vedeni strachem, potřebou uznání, touhou po přijetí, potřebou kontroly, pocitem vlastní nedostatečnosti nebo snahou vyhnout se odmítnutí či selhání. A v zakletém zámku své mysli si přitom dokážeme vytvořit velmi přesvědčivý příběh o tom, proč to nebo ono děláme. Nicméně ve skutečnosti často nemáme ani tušení o pravých příčinách a motivech svého jednání.

Naše zdánlivě dobré vlastnosti tak mohou mít své temnější kořeny. Pomáháme druhým proto, že nám na nich skutečně záleží nebo spíš proto, abychom se cítili potřební, dobří nebo morální? Jsme skutečně velkorysí nebo se jen bojíme nepřijetí? Jsme trpěliví nebo jsme se naučili potlačovat vlastní vztek? Jsme skromní nebo máme strach vystoupit do popředí? Jsme oddaní nebo se jen bojíme opustit něco známého? Koneckonců i samotná touha být „lepším člověkem“ může vyrůstat z přesvědčení, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří.

A obráceně - co když ani ten zlý vlk není tak docela zlý? Co když to, co označujeme v sobě za zlo, vzniklo kdysi jako způsob, jak se chránit? Možná agresivita byla dřív jedinou možnou obranou, závist signálem nedostatku, potřeba kontroly reakcí na chaos nebo sobectví způsobem, jak se o sebe postarat. Možná chlad vznikl jako obrana, nedůvěra jako důsledek zrady, potřeba dominance jako reakce na pocit bezmoci, manipulace jako způsob, jak si zajistit bezpečí nebo citová uzavřenost jako vyhýbání se zranitelnosti. 

Člověk, který ublíží druhému často jedná ze zahlcujícího vzteku, strachu, studu, bolesti, pocitu ponížení, potřeby uznání nebo zoufalé snahy znovu získat kontrolu. Což samozřejmě nedělá jeho čin méně skutečným ani méně bolestivým. Ale zásadně to mění otázku, co vlastně znamená být za své jednání odpovědný.

Ten, kdo vlky pomyslně krmí, totiž ve skutečnosti vůbec není jejich pánem. A navíc, jak jsem popsala v pohádce O iluzi kontroly, i samotná představa krmiče je ve své podstatě mentálním konstruktem. Co tedy ale potom vlastně znamená být dobrým člověkem?

V běžném narativu o lidské přirozenosti má dlouhou tradici představa, že agresivita je hluboce zakořeněnou součástí lidského chování a musí být usměrňovaná kulturou a společenskými normami. Tuto představu zdánlivě podporují jak některé slavné psychologické experimenty, tak i oceňovaná literární díla jako Pán much. Nicméně je i řada myslitelů, psychologů a antropologů, kteří se snaží dokázat, že člověk vůbec není od přírody zlý, sobecký a násilnický, ale že naopak hlubokými součástmi naší přirozenosti může být empatie, spolupráce a vzájemná pomoc.

Z mého pohledu v případě živočišného druhu, jehož mládě přichází na svět zcela bezbranné a odkázané na dlouhodobou péči druhých, nedává hypotéza agrese jako jeho základní podstaty příliš smysl. Nicméně otázka, zda je člověk od přírody dobrý nebo zlý, je stejně spíš falešné dilema. A ani naše biologie nám snahu o pochopení lidské přirozenosti moc neusnadňuje. Třeba takový oxytocin - hormon a neurotransmiter, kterému se někdy říká "hormon lásky", protože se podílí na vytváření sociálních vazeb, intimity a důvěry - může zároveň naopak posilovat meziskupinovou agresi. Každopádně, tak či tak, jsme rozhodně tvory schopnými mimořádně různých forem chování. 

Daleko zajímavější otázka tedy je, proč lidé v jedné situaci spolupracují, jsou ohleduplní a pečují o druhé, zatímco v jiné jsou schopní neuvěřitelného násilí, krutosti nebo bezohlednosti.

Jsou příčiny, které můžeme asi jednoznačně vyloučit. Například, že by zlo bylo nějak spjaté se jménem. Třeba Jeffrey - jen proto, že se tak jmenoval Epstein, Dahmer i MacDonald. A přesto si spousta Adolfů ve škole vytrpěla své a řada rodičů se zlobila na tvůrce Hry o trůny, když se z Daenerys, podle níž pojmenovali své dcery, stala na konci seriálu tyranka.

To, co je pro nás totiž nesmírně důležité, jsou příběhy, které si vyprávíme. A právě prostřednictvím příběhů si vytváříme i představu o dobru a zlu. Stejné události, rozhodnutí nebo činy mohou v jednom příběhu působit jako dobré a v jiném jako zlé. Tentýž člověk může být v jednom příběhu hrdinou a v jiném padouchem. Čin, který z jedné perspektivy vypadá jako krutost, může z jiné působit jako odvaha, nutnost nebo dokonce dobro. Mezi tím, co se stalo a naším soudem existuje mezera. A v té se odehrává něco podstatného - naše interpretace. 

To krásně ilustruje další známé podobenství o čínském farmáři, kterému uteče kůň. Ten se později vrátí s dalšími koňmi, jeho syn si při jejich krocení zlomí nohu, a když pak do vesnice přijdou vojáci odvádět mladé muže do války, syn díky zranění nemusí narukovat. Pokaždé, když sousedé jednotlivou událost označí za štěstí či smůlu, farmář jen odpoví: "Možná ano, možná ne". Pointou není, že všechno nakonec dobře dopadne, ale že často příliš rychle rozhodujeme, co je štěstí a co neštěstí, aniž bychom znali celý příběh.

Možná namítnete, že ale existují věci, které jsou přece jednoznačně zlem. Týrání dítěte, mučení, znásilnění, vražda nevinného člověka... A přesto i tady hrají klíčovou roli příběhy. Už jen samotná definice toho, zda je něco špatné nebo ne, se může výrazně proměňovat v závislosti na kultuře a historické epoše. Třeba takové znásilnění v manželství bylo ještě nedávno v některých zemích zcela legální. Ale i pokud se budeme bavit o činech, které by se daly označit jako jednoznačně odsouzeníhodné, i u nich je velmi významná souvislost s příběhy, které si vyprávíme. A to nejen jeden druhému, ale především sami sobě ve svých hlavách. 

Nejde tedy ani tak o to, čeho je člověk schopný, ale spíš se nabízí otázka, jaký příběh musí přijmout, aby to, čeho je schopný, přestal vnímat jako něco nepřijatelného. 

A tady se dostáváme ke společnému jmenovateli, který se objevuje prakticky ve všech příbězích, které vedou k tomu, co nazýváme zlem. A není to nenávist ani agrese. Je to ztotožnění s vlastním "já", z něhož vyrůstá osobní důležitost. Stav, kdy to, co chci já, co cítím já, čemu věřím já, má větší hodnotu než to, co chce, cítí a prožívá někdo druhý. 

Osobní důležitost není totéž, co vědomí vlastní hodnoty. Je to přesvědčení, že jsem hodnotnější než ostatní. Zlo se rodí v okamžiku, kdy přestáváme vidět prostou skutečnost, že je tady i někdo druhý, kdo má svůj vlastní střed, stejně jako já. Je to nenápadný, ale zásadní posun, kdy svět přestává být něčím, čeho jsem součástí, ale stává se něčím, co se vztahuje ke mně. Moje potřeby, moje bezpečí, moje bolest, moje přesvědčení, moje skupina nebo můj cíl mají větší váhu než skutečnost, že i druzí mají svůj vlastní život, potřeby a perspektivu.

Ve ztotožnění s "já" totiž přestáváme vnímat to, co se skutečně děje a jediným měřítkem všeho je, co to znamená pro mě. To, co se mi líbí, se stává dobrým. To, co mi vadí, se stává špatným. To, co potvrzuje moje přesvědčení, se stává pravdou. To, co je se mnou v rozporu, je nutné odmítnout, změnit nebo odstranit. 

A nemusíme si toho vůbec být vědomí. A přesto se to děje. A děje se to všem.

Právě a jedině z osobní důležitosti pak vyrůstají různé podoby zla: manipulace, dominance, šikana, pomsta, ponižování, pohrdání, dehumanizace, využívání druhých, nátlak, potřeba trestat, obětování pro vyšší dobro, přesvědčení, že mám právo rozhodovat o životě druhých nebo třeba jen lhostejnost. Ačkoli je tu zjevná i souvislost s mocí, přesto je v jádru vždy příběh o "já".

Z osobní důležitosti se totiž rodí hierarchie v jejím nejhlubším smyslu. Nejde jen o uspořádání lidí podle moci, majetku nebo společenského postavení, ale jde o způsob vidění světa, kde některé bytosti jsou považované za důležitější než jiné. Celá hierarchická struktura je zhmotněnou představou, že lidé nemají stejnou váhu. A moc je pak pouze praktickým vyjádřením tohoto rozdílu v hodnotě. 

Příběhy o "já" jsou také většinou hrdinskými eposy. Představa čirého zla je mýtus. Lidé, až na skutečně raritní výjimky, nejsou zlovolní sadisté. Málokdo se ráno vzbudí s rozhodnutím, že dnes bude tím nejhorším člověkem a pokusí se někomu co nejvíc ublížit. Všichni si své jednání nějak vysvětlujeme a obhajujeme. Věříme, že jednáme správně, z nutnosti, v sebeobraně, z povinnosti, pro dobro druhého, pro vyšší dobro, za své blízké, za svoji zemi nebo proti někomu, kdo si to zaslouží. Navíc, pokud ve své hlavě začneme uvažovat o druhém člověku jako o parazitovi, zrádci, hrozbě nebo prostě méněcenné bytosti, pak se mění nejen náš pohled na něj, ale i hranice toho, co jsme schopní vůči němu udělat. 

V příbězích, kde "já" je hlavním hrdinou, je pak snadno možné, aby se zlo maskovalo za dobro. Bezpráví umí navodit dojem spravedlnosti, krutost je chápaná jako oprávněný prostředek a násilí je třeba prostě angažovaností chrabrých hrdinů. K boji s nepřítelem může vést nejen ideologie, ale především přátelství, loajalita a věrnost vlastní skupině. To, co nás spojuje "s našimi", nás zároveň staví proti "těm druhým". Empatie a xenofobie jsou pak dvě strany téže mince. A velmi rozšířeným fenoménem je také tzv. páchání dobra, kdy naše vlastní přesvědčení o tom, co je dobré, zcela zastíní otázku, zda je skutečně dobrem i pro toho, komu je určeno.

O našem chování tedy velmi často rozhoduje právě příběh, kterému jsme uvěřili. Samozřejmě to neznamená, že nutně musí být nějak složitý a promyšlený. Někdy rozhodne prostě emocionální zkrat - vztek, strach, panika, žárlivost, touha po pomstě nebo nezvládnutý impulz. I v těchto případech ale hraje velkou roli naše interpretace situace. Mozek nám v okamžiku řekne, kdo je nepřítel, kdo nám ubližuje, kdo si zaslouží trest a co musíme udělat. A takový příběh se může v reakci na aktivaci něčeho hlubokého v nás spustit v řádu vteřin. 

Opakem osobní důležitosti není sebeponížení nebo sebepopření. Je to schopnost vystoupit z centra. Pak můžeme uvidět, že naše vlastní perspektiva je pouze perspektivou, naše bolest je jen jednou z mnoha bolestí a naše pravda jen naším způsobem chápání skutečnosti. Znamená to ponechat druhému člověku jeho vlastní střed. V tom spočívá základ skutečné rovnosti. Ne v tvrzení, že jsme všichni stejní, ale v odmítnutí představy, že rozdílnost sama o sobě zakládá právo jednoho člověka stát nad druhým. Můžeme být odlišní, mít jiné potřeby, zkušenosti, schopnosti i způsoby vnímání - a přesto si navzájem přiznávat stejnou hodnotu a právo být sami sebou.

Nicméně toto vystoupení z centra je jednou z psychologicky nejtěžších věcí, kterou můžeme udělat. Ztotožnění s "já", z něhož se rodí osobní důležitost, totiž v nás vzniklo v důsledku těch nejniternějších a nejvíc bolestných zkušeností. A právě z tohoto hlubokého místa vyrůstá i naše potřeba chránit, zvětšovat nebo absolutizovat své já. Tím jádrem tedy není nedostatek morálky, zkaženost ani absence svědomí. Je to nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Zraněné já. Niterná bolest. Existenciální hrůza, zoufalá osamělost a stud. A osobní důležitost je způsobem, jak nemuset cítit.  

Pocity, které jsme kdysi uzamkli uvnitř sebe do třinácté komnaty v krabici s nápisem "nikdy neotevírat", ale nikam nezmizí. A stále pod jejich vlivem jednáme. A zároveň tvoříme příběhy, co nám pomáhají to nevidět. Proto často vůbec netušíme, že právě tam, v té třinácté komnatě, začíná i příběh o dvou vlcích - dobrém a zlém.