O ILUZI KONTROLY

Každý svého štěstí strůjcem. Staré české přísloví, jehož latinská obdoba provází evropské myšlení už víc než dva tisíce let. Je to jedna z těch vět, které znějí tak samozřejmě, že nás ani nenapadne ji zpochybňovat. A přitom stojí na předpokladech, jejichž platnost je přinejmenším diskutabilní. Opírá se totiž o představu svobodného a autonomního jedince, jehož životní dráhu určují jeho vlastní rozhodnutí a jehož osud je tak především výsledkem jeho jednání. A z těchto předpokladů vyrůstá také celá ideologie osobní kontroly zahrnující otázky svobodné vůle, záměru, úsilí, vědomého rozhodování, odpovědnosti nebo viny.

Z mého pohledu je nicméně jednou z největších iluzí lidské existence právě pocit kontroly. Představa, že svět kolem nás je více méně předvídatelným výsledkem našeho konání, patří totiž k základním konstrukcím lidského vědomí. Je to způsob, jak lidská mysl vytváří souvislosti, příběhy a především pak dojem řádu. Je to snaha učinit svět predikovatelným a tím bezpečným. 

Jak jsem již zmínila v pohádce O roli oběti, v moderní západní kultuře je velmi rozšířený narativ osobního tvůrce. Podle něj je člověk autorem svého života a jeho úspěch, štěstí i utrpení jsou výsledkem jeho vlastních voleb a vědomého utváření reality. Je to představa člověka, který svým jednáním rozhoduje o svém osudu. Koncept tvůrce klade důraz na přesvědčení, že máme svůj život ve svých rukách a že prostřednictvím správných rozhodnutí, postojů, myšlení a jednání můžeme určovat jeho směr a mít ho tak pod kontrolou.

A právě představa kontroly toho, jak se bude náš život odvíjet, je hlavním důvodem, proč je tento narativ tak přitažlivý. Pokud věříme, že jsme tvůrci svého života, pak také věříme v možnost, že můžeme dělat věci "správně" a dosahovat tak žádoucích výsledků a těm nežádoucím se vyhýbat. Proto si vytváříme systém pravidel a přesvědčení s vidinou, že se náš život jednoho dne stane dokonalým.

A tak se snažíme zdravě jíst, cvičit, dobře spát, meditovat, myslet pozitivně, odpouštět, být vděční, přijímat, nastavovat hranice, pracovat na sobě, léčit svá traumata... Učíme se správně komunikovat, regulovat své emoce, být produktivnější, plánovat si čas, rozvíjet své talenty, pečovat o své tělo a neustále na sobě něco zlepšovat. Čteme knihy, posloucháme podcasty, chodíme na kurzy a terapie. Zkoušíme různé nástroje, metody a techniky, jak se stát klidnějšími, vědomějšími, úspěšnějšími, šťastnějšími... Chceme se cítit lépe, žít kvalitnější život, být laskavější k sobě i ostatním. Prostě chceme být tou nejlepší verzí sebe sama. 

Na pozadí této snahy ale není jen touha po zdravějším nebo smysluplnějším životě. Je tam hlavně představa, že když budeme dost vědomí, pozitivní, uzdravení, vyrovnaní, sebevědomí a "opravení", život začne fungovat podle našich představ. A my konečně budeme mít moc. Moc nad svým zdravím, nad vztahy, nad penězi, nad budoucností... Podvědomě věříme, že pokud najdeme ten správný přístup, správné návyky a správné nastavení mysli, podaří se nám dosáhnout stavu bez utrpení. Stavu, kdy nás život konečně za naši snahu odmění klidem, jistotou a štěstím.

Představa, že existuje verze nás samotných, ve které už budeme "hotoví", je tedy obvykle zároveň představou o stavu bytí, ve kterém už nikdy nebudeme muset čelit bolesti, ztrátě, odmítnutí, zklamání, selhání či pochybnostem. Je to vlastně představa naší budoucí verze, která je dostatečně dokonalá na to, aby jí už život nemohl zranit. Je to pohádka mysli, která nám umožňuje utíkat od bolestných pocitů prožívaných v přítomnosti do naděje na lepší zítřky.

Víra, že můžeme ovlivňovat realitu ve svůj prospěch a utvářet svůj život podle vlastních představ, je tedy často ve skutečnosti způsob, jak zmírnit bytostné pocity strachu, osamělosti či nedostatečnosti, kterým běžně musíme čelit tváří v tvář nepředvídatelnosti života. Proto je iluze kontroly jedním z nejmocnějších psychologických mechanismů, které nám pomáhají snášet existenciální nejistotu.

Při bližším zkoumání ale není zas tak těžké uvidět, že naše existence vyrůstá z podmínek, které jsme si nezvolili a odehrává se v prostředí, které nijak neovládáme. Nevybrali jsme si své geny, rodiče ani dobu narození. Neřídíme procesy, které nás udržují při životě. Nemůžeme rozhodnout, co udělají druzí lidé ani jaké okolnosti budou spoluutvářet důsledky našich činů. Každý okamžik našeho života vzniká ze souhry nesčetných příčin. Můžeme jednat, rozhodovat se, plánovat a snažit se ovlivňovat pravděpodobnost budoucích událostí. Nemůžeme však nikdy ovládnout síť příčin, která nakonec rozhodne o tom, co se skutečně stane. A nemůžeme to ani nijak předvídat, protože nikdy nevidíme celý obraz.

V pohádce O pravdě pravdoucí jsem psala o kognitivních zkresleních, která významně ovlivňují naše vnímání a chápání světa. S pocitem kontroly úzce souvisí tzv. hindsight bias, tedy zkreslení zpětným pohledem. Jde o tendenci považovat události za mnohem předvídatelnější než byly. Jakmile známe výsledek, jeví se nám, že "to přece bylo jasné" nebo že "jsme to věděli od začátku". Když se ohlížíme zpět, vytváříme si příběh, ve kterém vše působí logicky, kauzálně a nevyhnutelně. To, co se zpětně jeví jako jasná  posloupnost příčin a následků, bylo ale původně jen jednou z mnoha různých možností. Lidská mysl se nicméně vždycky snaží proměnit nejistotu v pochopitelný příběh. A tím nám mozek nenápadně podsouvá pocit, že svět je čitelný a ovladatelný.

A tento pocit se přirozeně rozšiřuje i na nás samotné - na přesvědčení, že jsme svobodnými autory svých rozhodnutí. To, čemu říkáme "moje volba" je ale také výsledkem příčin a podmínek, které nemáme vůbec pod kontrolou - od biologických procesů přes minulou zkušenost až po okamžité okolnosti. A dokonce i naše vlastní impulzy a záměry vznikají spontánně. Ve skutečnosti totiž ani nevíme, jaká bude naše příští myšlenka, dokud se neobjeví.

Asi nejsilnější pocit kontroly máme pak u toho, kým jsme jako lidé. Například náš charakter vnímáme jako něco, co je jednoznačně naším výtvorem a za co jsme plně zodpovědní. Nicméně nemoci jako frontotemporální demence, nádory čelních laloků nebo traumatická poškození mozku nám nepříjemně připomínají jak jsou i naše osobnost, emoce nebo morální jednání hluboce biologicky podmíněné.

Nejde ale jen o fungování mozku. Spíš se vynořuje otázka, jak vlastně chápat samotné "já", když představa nějaké izolované jednotky evidentně selhává a spíš se zdá, že my sami jsme neustále se proměňujícím výsledkem vztahů, procesů a podmínek, které nás přesahují. Ve skutečnosti totiž nejsme nijak oddělení od světa, který nás formuje. Jsme jeho nevydělitelnou součástí, přičemž hranice mezi "já" a "ne-já" je spíš užitečné praktické rozlišení než něco reálně existujícího. Čím pozorněji se na svět díváme, tím méně připomíná systém ovládaný jednotlivci a tím více se podobá nekonečně propojené síti vzájemně se ovlivňujících jevů.

Iluze osobní kontroly nicméně umí být velmi přesvědčivá. Období, kdy nám život tak zvaně hraje do karet a my máme pocit, že jsme pochopili pravidla hry, jsou nesmírně opojná. Všechno do sebe zapadá a my se cítíme silní a mocní. 

A pak přijdou situace, co našim přesvědčením neodpovídají. Lidé, kteří se nechovají, jak by podle všech (námi pochopených) zákonitostí měli. Vztahy, co měly podle nás skončit, pokračují a jiné se, přes všechno úsilí, rozpadají. Lidé, co dělali vše "správně", onemocní či zemřou a jiní se uzdraví "sobě navzdory". Přijdou chvíle, kdy příčina a následek prostě najednou přestanou z našeho pohledu dávat smysl. A právě tehdy si začneme bolestně uvědomovat, jak iluzorní je představa, že máme něco pod kontrolou.

Ovšem mysl se své vlády nevzdává snadno. A tak vymýšlí další a další konstrukty a snaží se i tyto nezapadající události napasovat do nových konceptů. Jen aby iluze tvůrce, co ohýbá realitu podle svých představ, zůstala zachovaná. 

Jenže tenhle stav není dlouhodobě udržitelný. Každý poctivý hledač pravdy (jakým jsem bývala i já) jednoho dne dojde do bodu, kdy se veškeré "pravdy" začnou postupně rozpadat. A všechna přesvědčení do jednoho budou dříve či později životem nemilosrdně rozmetaná. A ta křehká iluze kontroly se prostě zhroutí...

A potom je zcela zjevné, že to, čemu říkáme život, není soubor událostí řízených nějakým odděleným "já", ale nespoutaná spontánní proudící energie projevující se jako cokoli, co se právě projevuje. Jako myšlenky, emoce, vzpomínky, představy, barvy, zvuky, vůně, nádech i výdech, tlukot srdce, pohyby těla, šumění větru, zpěv ptáků, den a noc, neustálé vznikání a zanikání forem i samotné vědomí, ve kterém se to všechno objevuje. A není nikdo, kdo by to měl pod kontrolou. To by totiž předpokládalo existenci nějakého odděleného subjektu, který by stál mimo dění a mohl ho řídit. Člověka ale nelze oddělit od života, který se skrz něj projevuje.

Ve skutečnosti existuje jen samotný proces života, v němž se myšlenky, rozhodnutí i činy objevují jako součást jednoho nedělitelného celku. Není žádná hranice mezi tím, kdo jedná a tím, co se děje. A pocit "já řídím svůj život" je jen další myšlenkou v tomto proudu zkušeností...